Déšť pocitů

prší
déšť se slévá s mými slzami
už jsem mokrá až na kost
ale stále stojím tam venku
opírám se o zábradlí
hledím dolů
vzpomínám
kolem mě se rozlévá vůně deště a šeříku
cvakají mi zuby
zažene mě to zpět
ležím a doufám v ráno
světlo, zahání mé démony
když je tma

mají příliš velkou sílu
nemám je jak přemoci
bojím se tmy
a to jsem ji dříve milovala
ta zákoutí plná snů, přání a tajných služeb
cítím se uvězněná v kleci mých myšlenek
hlavně v noci
když nemohu spát
opakují pořád stejné věci
jsi slaboch
nestojíš za nic
bojíš se
a ani nevíš
kdo jsi
vidím téct krev
otevřená zápěstí
bolest
která nikdy nezmizí
úzkost
která spaluje moji duši
nebojím se smrti
ale toho
že mám příliš malý důvod
PROČ