Každý den trochu lásky

ráda dávám lásku
volám svoje kolegyně lásko či zlato
ne jen proto
že jména jsou pro mě záhadou
ale že kypím dobrou náladou
srdíčka kreslím na krabice
bez určité představy tváře
pak se směji
když lidé hádají
kdo to může mít na svědomí
fialová se stala mým symbolem
lásky darem
baví mě
chystat malá překvapení
drobnosti
co ani peníze nestojí
ale někomu ten den lepší udělají
občas bonbon
někdy vzkaz
většinou čistý kávovar
ale i slova nic nestojí
a jak mocná jsou
uvědomit si
že nás někdo vidí
je opravdu velkým darem
natož to
že nás ocení

Básník versus realita

bojím se venku
luky, lesy, řeky, strže
na papíře znějí krásně
skutečnost je však jiná
o dost méně poetická
drahé vstupné
všude lidi
každý kousek oplotili
zákazem vstupu ověnčili
krásu za vysoké zdi schovali

Já a Ty

každý den
když se zešeří
vyhlížím z okna tvůj krok jemný
až se na cestě
k mému domu zjeví
zavlají zrzavé vlasy
sestoupila snad na Zem
bohyně krásy?
zelené oči češou můj trávník
když tvoje nožka hledá cestu v ní
do mechu se boří tvůj kotník
ten pohled je tak lascivní
až zrak k podlaze klopím
láskou zmožený
krásou tvou zcela oslepený

zase nesvítí hvězdy
povzdechla si víla
když vyšla z jezera
voda stékala z jejích boků
vlasy se leskly
ve svitu úplňku
rty barvy lesních jahod
pod jejím krokem
se nehlo ani trávy stéblo

Mámení tenat

svůj strach skrývám
vůbec nevím, proč to dělám...
z čeho vůbec strach mám?
motáš se okolo
pleteš mi hlavu
já uhýbám
do toho i toho směru
prostě mě nech pracovat
radost šéfům dělat
neztrpčuj mi život
akorát se mi směješ
problémy tropíš
přátelství bortíš
jen pro své mrzké pobavení
vybral sis mě
slabí řetězu článek
já se však nedám
nakonec budeš brečet sám

Vrtkavé umění

slova plynou jako řeka
při vzpomínce na tebe
nemluvím jen za sebe
úsměv
za který by se platit mělo
nám sílu dodalo
ráno zase vstát
na cestu se dát
koníčkům se věnovat

básně psát
kritikům je dát
knihu jednou vydat
v knihkupectví se podepisovat
svůj sen nevzdat

proudem se unášet nechat

malovat obrazy
i když se občas nepovedly
hlavně, že nám malba dala
ten pocit uměleckého blaha
i když občas jen za postelí leží
náhoda je tam dala
o dílo krásy nás okradla

Epos o srdci

Epos
o zlomeném srdci a jak to bylo dál
aneb
proč jsem se nakonec naštvala

I.
vidím tvé jméno v rozpisu
opět se míjíme
jako vždy
jako neustále
já si sedám
ty odcházíš
ani pohledem o mě nezavadíš
jak bolestný zvyk
který trhá mé srdce
na kusy

II.
něco se změnilo
v srdci prasklo
už tě nevidím stejně jako dřív
úsměv pokryl stín
slza rozmazala duševní obraz
růžové brýle leží v příkopu
najednou se rozletěly na kusy
dívám se zpětně na sebe
jak jsem se snažila
sebe změnila
až úzko mi z toho je
teď už vím, že nás nic nespojuje

III.
duše odhozená v rohu
srdce na střepy rozdrcené
a ty tak blízko
a přece tak daleko
jak to jen jde
vidím tě
ale neslyším
už ani nic necítím
vzdaluješ se mi
ještě, že mám svou práci
svou záchranu
poslední maják v rozbouřeném moři
vede mě, i když nevím kam
díky němu
i přes slzy vždy najdu nějakou cestu
někam se dostanu
i když je to jen do práce a z práce

IV.
všechno přestává dávat smysl
být tady
snažit se o něco
prostě proč
jen ta moje kolegiální stránka se drží
sice brečí
křičí na zemi v louží zvratků
ale chodí
dře
a k tomu se usmívá
nahodila masku
našla v sobě vnitřního workoholika
až TO ztratí
teprve to bude v „hajzlu“

V.
před směnou pláču
zajímalo by mě
kolik člověk obsahuje slz
kdy budu já na dně
myslela jsem
že našla jsem ho
byl to však jen konec štěstí
začátek konce
mého pádu
začínám si myslet
že nikdy nedojdou
že je to akorát výmysl autorů
tvůrce románů
dávají nám naději...
ať si ji strčí někam

VI.
nejradši mám
„Soustřeď se na to pozitivní.“
plus to mrknutí
co to je doprdele za radu?!
co to vůbec znamená
pro každého je to něco jiného
a každou chvíli se to mění

Básník lomeno pokladní nebo je to obráceně?

poslední dobou
mi každý říká
že jsem se změnila
ale nikdo neřekne
je to dobře
je to špatně

nevím
poslední dobou pořád něco nevím
přijdu si hloupá
stejně jako ta otázka
poslední dobou se na to pořád někdo ptá
"co je nového?"
nic, prostě nic
od rána do noci
občas od noci do rána
jsem pořád v práci
každý mě pro to lituje
já nechápu proč
prostě jsem našla svůj důvod
smysl života

pořád stejné uličky
uklizeno
žádný účet na zemi
stejný koloběh - pořád dokola
příjmy peníze
odevzdej zboží
tak jednoduché to je

občas jsou nějaké proměnné
vrácení, stížnosti, krádeže
věčně něco špatně
a kdo za to může?
no přeci ty/já

trigger warning - varování - někdo by s tím mohl mít problém, ale takhle bych psala, kdybych mohla - a ne nechci nic udělat -> všichni se uklidněte

tepny a žíly
dálnice života
občas hledím na své ruce
a říkám si
jak jednoduché by to bylo
všechno zahodit
jedním šmahem
jen bolest
mě vždy zastaví
jak moje
tak mých blízkých

Jasně JEN poblouznění

červeň se žene do tváře
úsměv vyšel z úkrytu
čas se zastavil
na úder srdce
všechno přestalo existovat
to vše jsi dokázal jediným pohledem
přesně jako Gejša
jeden jediný pohled
možná ani nebyl pro mě
ale já si ho ukradla pro sebe
nejspíš jsi mě ani neviděl
neuvědomil sis
co jsi způsobil
husí kůži, červeň i třes

Pohled očí Sfingy

chtěla bych vědět
co si myslíš
když na mně tvé oči spočinou
je to znechucení
odpor
zklamání?
možná všechno dohromady
z tvého pohledu
se nedá mnoho vyčíst
jsi tajemný
jako vřesoviště se svými psy
ne jako já
na mně každý
všechno hned pozná
i nepatrné zaváhání
se na mně
jak ve vodě zrcadlí

Poslední dobou

nijak nic nedává smysl
svět ztratil barvy
vše zakryl stín
no jo
přišel podzim
vše se kazí
staré způsoby se navrací
minulost se lepí na paty
jak se zbavit niterní temnoty?
už ani představa
milovaného člověka
neutiší vnitřní bouři
nezažene rozpínající se temnotu
která začíná dusit
moji duši

Na čem skutečně záleží

úzký pas, svaly
klidně můžou být symbolem krásy
ale některým
místo na vzhledu
záleží na osobnosti
Instagram plný fotek můžeš mít
ale když jiné lidi nechceš pochopit
to je teprv kámen úrazu
planá slova a sliby
člověka taky nikdy daleko nedostaly
za to pracovitost a naslouchání
nebo trocha porozumění
jen to slyším
kolena se mi třesou
kdyby na tom
lidé pracovali
kde bychom už jako lidstvo dneska byli
proč by mělo záležet na povrchních věcech
když i úsměv
nebo občas i pohled milovaných očí
někomu prostě stačí

Jednou tak, podruhé jinak

všechna slova
co bych ti chtěla říct
vždy se mi v krku zastaví
nevím, co bys na to řekl
na to ani slova nestačí
citu málo
slova dochází
jen ta vzpomínka na tebe mi zůstane
že už nikdy nebudu věřit básnikom

proč bych měla mlčet
neříkat slova
mlčet
myšlenky své schovat
i kdybych nakrásně ústa otevřela
nikdo by neslyšel
každý poslouchá jen sebe
svoje slova a své myšlenky
vyschlá srdce
ztracené duše

Poslední ohlédnutí do minulosti

slova
co jsi mi řekl
bolí víc než vše
co si sama mohu způsobit
ty bodno-řezné rány
které jsi mi zasadil
do kterých teď sypeš sůl
co to dá
třesu se pod tvým pohledem
což tě rozčiluje ještě víc
čím víc mi ubližuješ
tím víc mám strach
a tak pořád dokola
kdo se asi poučí první
něž toho druhého nadobro ztratí

Už zase jsem se zakoukala, kam bych neměla...

 

Óda na kašel

Byl to jen sen

děsí mě sny
pořád mě někdo loví
chytá za ruce
trhá šaty
zanechává modřiny na památku
usínám pozdě
budím se brzy
bez dechu
propocená na kost
vyděšená k smrti
přerývavě dýchám
mám pocit
že umírám
už zase jsem běžela lesem

všude rostlo ostružiní
trny se zarývaly hluboko
já bosá
on pevné boty
kdo asi vyhraje
slyším jeho dech
dupot nohou se přibližuje
do ruky se mi nehty zaryjí
hra je u konce
narazí mne na strom
klesám k zemi
s vyraženým dechem

kousla jsem se do jazyka
v puse krev
křičí na mě
chce
ať se na něj podívám
zavrtím odevzdaně hlavou
začnou na mě dopadat rány
jeho hněv je strašný
nadává mi
všechno mi vyčítá
i to
co se teď děje
prý mě miloval
při těch slovech mi vyrazí zub
tomu říkám láska
kdysi jsem se bránila
omlouvala ho
snažila se ho zachránit
v určitou dobu
jsme byli jedno
pak se ale ztratil v temnotě
nemohla jsem ho najít
hledala
ale skoro samu sebe ztratila
zlomená toulala se životem
po letech jsem našla štěstí
nakonec i novou lásku
naučila se znovu důvěřovat
a teď tady umřu
uprostřed lesa
rukou muže
co mě dřív miloval
v době
kdy jsem nevěřila
že je to možné
v bolesti zavřu oči
když je otevřu
nejsou nade mnou stromy
ale strop
ležím v posteli
byl to jen sen
jen sen
ve kterém jsem zemřela
všechno ztratila
klepu se
pláču
kvůli čemu
byl to jen sen

Noční hlody

oči se mi zavírají
jen stěží se držím na nohou
jsou čtyři ráno
za chvilku vstávám
jdu do práce
asi to vzdám
dneska nespím
už to bude čtvrtý den
kdo ví z kolika
vyčerpaná
přesto vzhůru
bojuji proti vnitřnímu démonu
vrací se z temnoty
nechce mě nechat jít
i když jsem se dotkla světla
tak zněl úkol
už bylo moje
táhne mě však zpátky
nehledí na mé protesty
hra "jsem OK"
začíná tedy nanovo
protichůdné dny a noci
samé úsměvy
když je světlo
pláč v noci
na veřejnosti výbuchy energie
hned za zavřenými dveřmi krešnout
přesto neusnout
oči na aspoň pár minut zavřít
pokud vůbec
obklopená lidmi
přesto neviděna
nejíst přes den
přejídat se v noci
pít hodně vody
aby bylo na slzy
do svítání zírat do mobilu
dopaminem se oblbovat
pak na nedostatek spánku si stěžovat
člověk při svítání oči zavře
samé noční můry
to se opakuje celý den
ať už je světlo
nebo tma
ohlušující křik
přehlcení
nedocenění
vidět tě
ale zprocesovat
co to znamená
nezvládat
čím dál otupělejší se stávat
ztrácet sama sebe
kdo ví
kdo tentokrát vyhraje
když temnota mě opět dolů stahuje

Poslední dobou toho bylo moc

když slova nemají smysl
když nemají vůni a chuť
v té chvíli víme
že jsme na úplném konci
bez nadějí a snů
bez možnosti návratu
už ani nemluvím
radši mlčím
mysl v mlžném oparu
oči pod závojem slz
noc, co nikdy nekončí
přes světlo dne
se tma vrací
úsměv snad bolest schová
ale oči všechno prozradí
opět se ztrácím v temnotě
v rozsáhlém nekonečném lese
odkud cesta ven nevede

ve dnech
jako je dnes
když vidím hvězdy blednout
slunce vycházet
kdy slzy skrápí můj polštář
člověk se nemůže cítit víc sám
srdce drcené v dlani
bolestí kosti praskají
staré rány se otvírají
vzpomínky a myšlenky nedají spát
proto mohu za oknem vidět to jediné
krušné svítání
žádné sny ani odpočinek
všechno mě bolí
nemohu se zastavit
zmizela by síla
na hladinu už bych nevyplula
dopadla bych jako velryba

už nezbyla slova
duše odešla
slz se nedostává
krev odtekla
srdce přestalo bít
tak já odcházím
už to není jak zachránit

Měla bych se uklidnit

cesty mé mysli
mě poslední dobou
zavádějí do těch horších čtvrtí
kde se vynořují staré křivdy
bojují gangy
do kanálů teče krev
slunce nesvítí několik let
nedávno hlásily vraždu
ale mohla to být i sebevražda
další sen to zase nezvládl
nejhůř jsou na tom však koníčky
žijí jako bezdomovci pod těmi nejhoršími mosty
není čas, chuť, energie
aspoň, že mi zůstalo to psaní
každý den je sice utrpení
ale písmena existují pro vyjádření duše