Zrada podstaty

další den
další problém
nechci se dívat
nemůžu 
proč pořád musíš chodit tak blízko?
ještě se na mě třeba usměj 
nebo radši ne
vím že moje srdce by to nezvládlo 
ne po tom slově 
proč jsi ho musel použít?
kéž by to bylo jen ne
ale ne
muselo to být tvrdší 
nejspíš abych to opravdu pochopila
ale proč mě tedy pořád vyhledáváš?
i teď cítím v zádech tvůj pohled
takhle se nechová někdo 
kdo použil to slovo
musíte být dva
jeden
co použil to slovo
druhý 
se ptá na můj názor
radí, pomáhá, vysvětluje 
hřeje mě svými pohledy
svěřuje se s problémy
jednomu na mně záleží
druhému ne
bojím se
kdo přijde zítra do práce

proč jsi zase musel kopnout
když začnu věřit
tak mě zklameš
ale tohle jsi přehnal
jak si tohle můžeš myslet
a ještě si to dovolit říct nahlas
ty mě vlastně vůbec neznáš
úplně to bije do očí
mohls mě radši střelit do nohy
bolelo by to míň
ale ty radši slova než zbraně
jsou účinnější
to už víme

proč mi vůbec záleží na názoru člověka
který mě tak zranil
věděl
že na tom nejsem dobře
a stejně si kopne do mrtvoly
teď ležím na zemi
hledám střípky své důvěry
své víry v lidi
má to vůbec cenu
doufat ve změnu
kolik slz
jsem ochotná dát jednomu člověku
kolik času
aby mu to došlo
kolik bolesti
mohu ještě unést
než si mé tělo
řekne
dost

Cena za proplouvání

kam se poděla naděje
radost
snaha něco změnit
a chuť něco tvořit
všechno leží ladem
štětce zaprášené
nitě zašmodrchané
korálky zapadlé za postelí
a moje oblíbená propiska
ta co mi přinesla tolik inspirace
s ní píšu seznam na nákup
jak smutné to je
stal se ze mě obyčejný člověk
člověk co jen proplouvá životem
žene se za prací
nic po něm nezůstane
žádná báseň
obraz s jeho jménem
žádné muzeum
ani stopa v čase
kdyby aspoň myšlenku
ale i tu
nakonec někdo zapomene
dřív jsem si myslela
že jsem důležitá
že budu něco znamenat
problém je
že to si myslí každý
všichni jsme hvězdy našeho vlastního filmu
a to se nedá změnit
jen někteří můžou zůstat navždy
všichni budou vědět
kdo byli
a co udělali
tedy co jim múzy dovolily

Pokus a Omyl

trápí mě slzy
ležící ve tvých očích
ze vzteku
rozcuchané vlasy
odmítavý výraz ve tváři
jako bych Ti ani za ten pohled
nestála
jen ta Tvoje milá slova
se jako dýky zapichují do mého srdce
při mém pokusu o kontakt
slyším jen "neefektivní"
to slovo
mi zlomilo srdce

Hovory s papírovým důvěrníkem

sama mezi všemi
slyším hlasy
vnímám slova
nevím, co znamenají
vím
že mám okolo lidi
co mě mají rádi
ale přesto tu sedím sama
uprostřed noci na balkoně
a svoje slova
můžu svěřit jedině papíru
nikoho jiného nebudu rušit
svými planými řečmi
tolik znám lidí
a stejně se bojím věřit i jedinému z nich
nemám nikoho, nemám nic
kam se pro pomoc obrátit
sama na rozbouřeném moři
v chatrné bárce
napospas živlům
bez jediného rádce
bez majáku někde v dálce
vždy, když přechází vlna
loďka pod vodou je
moje mysl na hraně tancuje
vynořím se ještě
nevynořím
copak na tom záleží
sirény tak krásně volají
celou volbu mi ztěžují
moc toho nemám
co by mě nad vodou drželo
můžu se spolehnout jen na pár věcí
tvůj pokřivený úsměv
je jednou z nich
tvoje tichá existence
tvoje hry
neschopnost si zvyknout
že lidi jsou idioti
moje potřeba ti lhát
i o naprosto bezvýznamných věcech
já přece jsem v pohodě
ne nemám panickou ataku
ne nevidím tě dvakrát

Dosebezahledění

nevím
co chci říct
ale vím
co bych měla
mám strach
nechci nic
jen sedět na balkoně v noci
hledět na měsíc v oparu
psát básně
poslouchat hudbu
nic víc neřešit

mezitím
mozek plný myšlenek
hlava plná starostí
čas na rozmyšlenou ubývá
moje víra v dobro se vytrácí
cítím jak život se krátí
v závislosti na stínech
co stíní moje srdce
nevidím dobro
budoucnost
nevidím nic
jsem slepá bolestí
každý nádech je utrpení
oči plné slzí
zažívám životní krizi
všechno všude
rychle šedne
pokrývá černý písek
kde ten se tady bere?
to bude moje duše
rozdupl jsi ji podpatkem

jen když tě vidím
dech se zrychlí
pohled zamlží
svět se zdá červy prolezlý
pod povrchem totálně prohnilý
houpe se pod nohama
mohla bych se přetrhnout
stejně to nestačí
což mě mrzí
dávám do toho srdce, duši
a ani to nestačí
radši mě zničí
do rakve zavře
než aby si uvědomil
že tady je něco špatně

Ozvěny minulosti

srdce schované
ztracené
v minulosti zabetonované
nemohu spát
když zavřu oči
vidím tvou tvář
stále se usmívá
ne přímo
jen očima
tak jak to umí jen on
když spím
vídám tě ve svých snech
nikdy nejsi centrem
ale pokaždé tě potkám

mám o tebe strach
neviděla jsem tě věky
všichni mi říkají abych zapomněla
ale já nemohu
ne po tom
co jsem konečně našla tebe
někoho komu věřím
i když to tak možná nevypadá

nemohu se vzdát
po tom, co vím
že jsem tě začala milovat
vím, že o to nestojíš
jinak by ses zachoval jinak
nejsem blbá
ale nemohu si pomoct
jsi součástí mé práce
každého mého rozhodnutí
i když vím
že tě o Vánocích neuvidím
pod naším stromem máš dárek
vím jsem praštěná
naivní
mám plno chyb
ale nikdy si nenechám vzít naději
možná se to změní
ale zatím mé srdce obestírá jen strach
strach o tebe

Nymfa v lese věcí

ty zářící oči
nenalíčené a přeci tvoje
provází mě mým dnem
vždy se těším
jestli se vynoříš za regálem
neznám ani tvoje jméno
a už o tobě píši básně
třeba mi jednou bude známo
tvé jistě krásně zvučné jméno
přijdeš ke mně a řekneš ho
nebo já se přestanu bát
že o tebe přijdu a zeptám se
to se taky klidně může stát
a pak už mi zůstane
jen představa mojí tajné Venuše
tvé mně drahé jméno je...

Prostě ten obraz

 

Lidi se ptají

pořád musím mít někoho ráda

PROBOHA PROČ?

je zábavné
jak každý chce abych to řešila

PROBOHA PROČ?

pořád pozvi ho někam
třeba z toho něco bude

PROBOHA PROČ?

já nechci aby z toho něco bylo
jen mám ráda
mít někoho ráda

PROBOHA PROČ?

nechci se vodit za ruce
nechci jít na kávu
nechci slyšet
jak mě má někdo rád zpátky

PROBOHA PROČ?

je jednodušší mít někoho rád zdálky
nenápadně mu pomáhat
dělat lepší den
nemusíme spolu ani mluvit

PROBOHA PROČ?

nic po mně nechce
nic mě nesvazuje
nezatahuje do něčeho
co nechci

PROBOHA PROČ?
TAK PROBOHA PROTO!

ale možná prostě mám jen strach
strach z intimity
nebo kdo ví
nebo je to právě to
jak se k sobě mají lidi chovat
že se do sebe
tak trochu zamilují
ale vlastně spolu nejsou

Srážka s introvertem

tvoje oči mluví
i když ty ne
je zvláštní jak si odporujete
ty a tvoje oči
ještě, že oči jsou oknem do duše
jinak už by dávno nebylo co říct
přesto si schovám tvé oči
v poličkách své mysli