Dneska. Dneska je ten den, kdy je mi 88 let. Přijde mě navštívit vnuk. Pořád mě prosí, abych mu vypověděl tu historku. Je pravda, že už je asi na čase předat ji dál, nebo zemře se mnou a to bych nechtěl. Ani v armádních záznamech by to nenašli. Nahlásil jsem to, jako že jsem byl zraněn v boji a ztratil se. Ale Jirka, můj vnuk by mohl unést pravdu.
Nějak jsem se zasnil. Už budou dvě hodiny. Za chvilku tady bude.
„Dědečku! Dědečku!“ slyším ho už z dálky volat. Ach jak už se těším až se čupřina špinavých blond vlasů objeví ve dveřích.
Vběhne do dveří. Odhazuje batoh do rohu a vyskakuje na postel za mnou. Hned se uhnízdí do tureckého sedu. Do místa, kde by byla moje noha. Noha, o které mu budu dneska vyprávět. Určitě bude v šoku, protože o tu historku mě prosí celá rodina už od doby, kdy jsem se vrátil z války.
„Dědečku! Konečně jsem tady. Myslel jsem si, že ta nekonečná cesta autem a dlouhá chodba nikdy neskončí.“ vrtí hlavou až mu kudrliny na hlavě poskakují. Je zábavné, jak to mládí pořád pospíchá. Cesta sem, od jejich domu, netrvá ani dvacet minut. Ale já tak mám, co říkat, nebyl jsem jiný.
„Neboj se, však už jsi tady a mám pro tebe vzpomínku, kterou bych ti chtěl vyprávět. Chceš ji slyšet? Je úplně nová.“ usměju se na něj.
„Ale dědečku.“ směje se na celé kolo „Však já už je snad i všechny znám. Nemohl bys mi radši znovu vyprávět, jak jsi tehdy po válce poznal babičku na tancovačce? Víš ne? Tu jak jsi jí zničil úplně nové bílé boty.“ u téhle vzpomínky se vždycky červenám. Bylo to přesně tak, jak si pamatuje. Bože to byla ostuda. Musel jsem jí koupit nové a pak až byla ochotná se mnou jít na kávu. A tehdy, těsně po válce a mrzák. No šetřil jsem na ně dlouho.
„Ne, dneska ne. Povím ti tuhle. Neboj se, nebudeš zklamaný.“ podíval se na mě pochybovačně.
„Jsou tam vojáci.“ pospíšil jsem si rychle.
Hned se rozzářil. „Jé tak to je jiná! Tu chci určitě slyšet.“
Zhluboka jsem se nadechl. Bál jsem se. Ale tak jednou to přijít muselo, nemohl jsem si to vzít do hrobu. Pohlédl jsem na svůj stolek, na kterém jsem měl v rámečku vystavenou listinu o zbavení vojenské cti. Moje rodina se vždycky rozčilovala, že si ji vystavuji. Oni ji vždycky považovali za urážku. Mně však připomíná starého přítele.
„Dobře tedy. Tehdy bylo horko a už jsme skoro neměli vodu…“
„Bobe už nemáme vodu.“ řekl jsem, když jsem zatřepal čutorou.
„To není možné Dane.“ otočil se na mě Bob. „Ještě před půl hodinou jsi říkal, že ještě nějakou máme a já ji určitě nepil, protože ji neseš ty.“ tvářil se hodně naštvaně.
„Asi si to neuvědomuješ, ale ta čutora je plechová a jdeme po prašné cestě ve čtyřiceti stupních. Je možný, že se prostě vypařila, nebo já nevím. Taky jsem ji nepil.“ vyčítavě jsem se podíval na čutoru.
„No, co se dá dělat. Budeme muset konečně najít tu vodu.“ řekl a vytáhl mapu. „Ale na mapě žádnou řeku a ani potok, nevidím.“ potřásl hlavou, jako to dělal vždycky, když ho něco rozhodilo. Znal jsem ho dobře. Už spolu sloužíme skoro pět let. Válka blbá. Sice bych ho jinak nepoznal, ale stejně bych radši byl se svou rodinou doma, než uprostřed hor, bez zásob a teď už i bez vody.
„Doprdele já už se na to vyprdnu.“ i to zanadávání mě stálo spoustu sil, když jsem měl jazyk přilepený na patro. „Teď ještě k tomu začínám bláznit.“ vykřikl jsem vzteky.
„Jak to myslíš bláznit? Už ti hrabe z dehydratace?“ Bob se na mě díval dosti vyděšeně a opatrně smotával mapu, aby si ji mohl uklidit do vesty. Bez té mapy by jsme byli nahraní.
„Asi už jo. Začal jsem slyšet takové nějaké šustění. Dělá se mi z toho špatně, protože to skoro zní jako listy vrtulníku. Kéž by nás tak našli.“ dupl jsem botou do prašné cesty.
Bob se začal rozhlížet. Najednou se začal usmívat jako blázen. „To se ti nezdá starý brachu! Vrtulník to sice není, ale stejně. Je to dron! A určitě je náš. Má naše barvy.“ začal poskakovat jako blázen po cestě až se zvedaly mračna prachu.
Otočil jsem se a zadíval se tam, kam předtím Bob a skutečně. Asi sto metrů od nás, si po obloze letěl dron, jako by se nechumelilo a pod sebou nesl na laně přivázaný balík. Nemohl jsem si pomoct, začal jsem taky poskakovat jako blázen. Ale naše nadšení bohužel nemělo dlouhé trvání. Uslyšel jsem totiž ještě další zvuk. Jako by k nám něco letělo neskutečnou rychlostí. Obrátil jsem se k obzoru a zahlédl jsem to!
„Bobe dělej schovej se! Letí sem posraná raketa! Dělej rychle za ten kámen.“ křičel jsem a běžel ke kraji cesty, kde byl podrost a velké kameny, které se sem asi svalily z vršku hory.
„Ne! Dane, nedělej to! Jestli ta raketa fakt bouchne. Otřese to převisem a zasype tě to. Neblbni!“ volal na mě Bob, ale já jsem ho nebral na vědomí a v panice začal utíkat. Najednou se ozvala ohlušující rána. Tlaková vlna mě odmrštila ještě víc směrem k převisu. Cítil jsem, jak se mi o kamení na které jsem spadl, roztrhla košile i s kůži pod tím, začala téct krev. „Sakra to bude štípat, až mi tu bude Bob čistit…“ Bohužel v té chvíli jsem zvedl oči k nebi. Viděl jsem jak se na mě začínají řítit zbytky dronu i našich zásob, které raketa rozmetala na kousky.
„Kurva.“ nestihl jsem už nic udělat, protože mi první úlomek rozsekl čelo a upadl jsem do bezvědomí. V poslední myšlence, jsem si vzpomněl na matku a na to, jak bych nechtěl umřít ještě před tím, než si dám její pověstné lívance s jablečnou marmeládou a skořicí. „Měl jsem jich sníst víc, dokud byl čas.“ pomyslel jsem si a odplul do temnoty.
„Dane? Kde jsi? Dane? Sakra Dane ozvy se. Zasypalo tě to a já tě nemůžu najít, kde js…“ dál jsem to neslyšel. Pomalu a velmi namáhavě jsem otevřel oči. Všechno se mi motalo a bolest, co jsem pocítil v levé noze mě skoro poslala zpátky do bezvědomí. Ale dal jsem to. Opatrně jsem se rozhlédl a uviděl jsem Boba, jak na mě celý zelený civí. Tak to musí být hodně špatné, když i Bobovi se udělalo zle. Byl známí tím, že s ním jen tak něco nezamávalo. Dokonce jako jediný z roty dokázal vyčisti na výcviku záchodky bez toho, aby zvracel. Tomu říkám silný žalude. To, co viděl, muselo být ještě horší. Nevěděl jsem, jestli vůbec chci vědět, co vypadá hůř než záchodky na které chodí sto chlapů denně.
„Bobe, okamžitě něco řekni nebo začnu vyšilovat.“ mluvilo se mi špatně, moc jsem se nemohl nadechnout a pohnout, už vůbec ne.
„Dane. Já nevím jak ti to říct, na tohle nemám školení sakra. Neměl bych to vidět. Měl bych být doma a chovat dceru a ne tohle.“ sundal si batoh a začal se v něm zběsile přehrabovat. Vytáhl skládací pilku a začal ji dávat dohromady.
„Bobe na tohle nemáme čas. Přestaň si hrát a řekni mi, co se děje chlape. Já to unesu. Nemůže to přece být tak zlé.“ začalo mě to štvát. Já jsem očividně zraněný a Bob si hraje s pilkou. Ale něco mě nenechalo klidně přemýšlet. Pořád se mi vybavovala jedna vzpomínka. Jak jednou děda kácel dříví do krbu a usekl si prst. Nějak jsem ji pořád nemohl odkázat do patřičných mezí.
Najednou se mi to všechno pospojovalo! Do jednoho nechutného a odporně krvavého puzzle.
Ta tíha na mojí noze.
To, že se udělalo Bobovi zle.
To že skládá pilku.
„Ne! Ne ne ne ne!“ chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem. Dělalo se mi zle. Bob se zrovna chystal na to, že mi amputuje nohu.
„Bobe ne. To nemůžeš myslet vážně, že ne!“ začal jsem to říkat klidně, ale u druhého ne, můj hlas přešel do fistule...
