Noční návštěva

zdává se mi o člověku
který mě drží
objímá ve spánku
v mrazivých zimních nocích
přichází jakmile zavřu oči
prkno v podlaze vrzne
péra v matraci se prohnou
vím, že je tu
můj snový společník
jen mne zezadu obejme
do mého ucha si povzdechne
mám pocit bezpečí
krásný sen se mi pak zdá
jak jsme šťastní sami dva
má to jen jednu vadu na kráse
ráno je pryč
vždycky se vzbudím sama
není mi souzeno
poznat nočního ochránce

Že by láska?

když se slzy vyrojí
a srdce se probudí
to je ta chvíle
dech se zastaví
na světě nic důležitého není
jen moje bolest
smutek plnící moji duši
zima zakusující se do kostí
mít tak trochu té náklonnosti
druhou duši

co by viděla tu moji

a tak poslouchám tvoje slova

ale přinášejí jen bolest a strach
o tebe
ne o mě
mé sny se jen tebou hemží
moje srdce tvoje jméno křičí
musím však dělat
že neslyším
nemůžu jinak
zničila bych nás oba

budu se mu vyhýbat
spásná myšlenka
ale taková lež
slyším jeho hlas
srdce mi tepe rychleji
cítím jeho vztek
jeho bolest rozdírá moji duši
moje oči přitahuje jako magnet
úsměv se mi dere na mou tvář
i přes to, že mě nemáš rád

stejně bych další slova chtěla slyšet od tebe
hledím kvůli tomu na nebe
doufám, že nějaká po mně hodíš
i když to nakonec bylo jen to
že ti připomínám tvoji kočku
musím říct
že mě to překvapilo
ale aspoň máme něco společného
ty máš kočku s hraniční poruchou
a já pro jednou plnou tvou pozornost

Píseň bez not III.

 

Možná už je pozdě...

v mém srdci se skrývá
zkroušená duše
která v tichu pláče
další rány utržila zase
už nezvládá čas
který se vleče
jizvy leží jedna přes druhou
nehojí se
není čas ani příležitost
tak rychle přibývají
už není volné místo
jak dlouho duše vydrží
než splaskne a zmizí
jako ten balónek oknem uletí

Žena, muž a bolest

žena rychle pláče
sama
v koutě
trpí potichu
když pak nastaví tvář světu
je zdoben úsměvem
žena nemůže projevit svou bolest
nechce být považována za slabou
muž taky ne
společnost mu to nedovolí
odmala je učí
že se to nesmí
jsme na tom vlastně stejně

žena nemůže
leda skrytě
a
muž nesmí
protože by nedokázal přestat

Můj šílený sci-fi sen

Vždycky, když mám přestávku hledím na Zemi. Každý na tomto osamělém asteroidu se mi diví. Oni vždycky radši hledí do vesmíru, což je přesně na opačné straně. Kde je samá mlhovina, mraky hvězd a dalších světů. Já radši prostě naši Zemi. Už jsem na ni nebyla rok a minimálně další čtyři se tam nepodívám. Takový je hold kontrakt s planetou a obchodní komorou.
Myslíte si, že to zatím nedává smysl, že? Jak by se netrénovaný blázen ocitl ve vesmíru. Je to směšné, ale byla to ta největší náhoda v galaxii, že jsem tu zrovna já a mých pět kolegů zrovna z naší malé České republiky, a ještě k tomu zrovna z našeho pidi Tesca. Když nám to oznámili a začali s výběrem vhodných lidí, byla jsem nadšená, ale zároveň jsem měla strach. Nevěděla jsem, o které své kolegy přijdu a kteří se do toho šíleného projektu přihlásí a nechají se poslat pracovat na ten malý asteroid. O sobě jsem ani nepřemýšlela, protože neměli jediný důvod mě tam poslat.
Co se rozhodl obíhat naši Zemi. Jenom kousek za měsícem. Nechápu proč se tam rozhodli otevřít zrovna obchod. Ale je pravda, že zákazníku máme dost ze všech světů. Někdy se za námi občas staví i Elon Musk ve svém vesmírném korábu a smečkou robotů, ale naštěstí to není tak často. Blbec jeden namyšlenej.
Ale abychom vše dali do kontextu. Asteroid se rozhodli dát obchodu, který mají lidé nejvíce rádi. Nechápu, jak to zrovna Tesco mohlo vyhrát, ale chápu proč. Za těch pár let, co existuje, máme asi nejvíc věrných zaměstnanců, kteří i veřejně hlásají, že by šli až za hrob, jen aby u nás mohli pracovat. Škoda, že to svět pochopil až tak moc doslova. Zrovna naši republiku vybrali proto, že jsme prostě moc malí. Nemohli jsme si moc stěžovat, že tam nikdo z nás nechce a ani nemáme dostatečně vyspělou techniku, abychom asteroid mohli ovládnout nadobro. Proč tam nedat stát, který prostě až tam bude zavazet, tak se nechá vyměnit za jiný a nebude se moct bránit. Ne že bychom se chtěli bránit.
Nejkrásnější na tom bylo, když se asteroid začal osídlovat. Jak se všechny země domluvily na spolupráci a každá něčím přispěla. Nejvíc zajímavá byla konstrukce dveří, která nějakým šíleně složitým způsobem, který jsem nepochopila, mění hlas všech návštěvníků na češtinu, ať už jsou z jakékoliv planety. Je to super. Sice nechápu, jak to funguje, ale řeší to spoustu problémů.
Náš asteroid vybavili tak, že je obalen ve zvláštním typu skla. Na jeho povrchu se nalézá několik tisíc různých odolných zelených rostlin, které nám zajišťují kyslík, o které se musíme starat a pod povrchem už jsou v jednotlivých jeskyních sklady, nákupní uličky a prostory pro personál. Jediná nevýhoda našeho obchodu je, že se v něm nesmí spát. Každý večer před "nocí" musíme zavřít obchod a odletět malým prdítkem na odvrácenou část Měsíce, kde máme větší základnu. Je to hlavně bezpečnostní opatření, protože asteroid obíhá naši Zemi jen asi rok a půl a pořád není dostatečně prozkoumán, aby mu vědci natolik věřili. Taky se bojí, že o kapičku jiný tlak, který se na ní vyskytuje, by ovlivnil naše organismy až příliš a nebyli bychom se schopni už z ní nikdy dostat bez toho, aby nás to nezabilo.
„Už zase hledíš na Zemi?“ zeptá se mě jako vždy Yagami, který mě právě přichází vystřídat na přestávce. Nechápu, proč mu to tolik vadí.
„Jo už zase. Prostě mě to uklidňuje, že si pod námi obíhá jako by se nechumelilo.“ odpovím bez toho, abych jen vzhlédla a zaklapnu knihu, kterou jsem měla otevřenou před sebou na stole. I bez toho, abych se na něj podívala, vím že protočil oči. Pro něj jsem prostě jen nějaká trapná ženská, co tady nemá co pohledávat a měla radši zůstat doma. Je smutné, že si myslím to samé. Ale na tuhle akci se přihlásilo jen pět zaměstnanců z našeho obchodu. Původně mělo proběhnout celostátní výběrové řízení na toho šestého, ale nakonec se ti nahoře rozhodli, že bude lepší, když budeme ze stejného obchodu, kde se už známe a víme, co od sebe navzájem očekávat, tak vytáhli zcela náhodně při losu z klobouku mě. Měla jsem jediné štěstí, že těch pět ostatních, byli moji nejlepší přátelé a super lidi s kterými jsem si byla schopná představit pět let ve vesmíru na asteroidu prodávat věci vesmírným příšerám.

Dotek hvězd

 

Úsměv

 

Okouzlená

šedé mraky na mojí duši leží
topí se v záplavách slz
proč by měly zářit mé oči
jen proto
že jsi prošel okolo
proč bych se měla usmívat
a ne jen oči k zemi klopit
sledovat kamínky v chodníku
dávat pozor na cíl vlastní cesty
ve které nejspíš ani nejsi
prchavý sne
pravděpodobněji budeš
jen letmá vzpomínka v záhybech mé mysli

Kde jsi?

Nonsens

všechno
co jsi chtěl říct
už jsi stejně zapomněl
nač tedy plýtvat časem
proč čekat na něco
co se stejně nestane
protože nemůže
je to jako sledovat padající hvězdu
která stejně nikdy nedopadne
proč chtít něco
co stejně nejde vlastnit
dívat se do slunce
i když víš
že ti to ublíží
trpět proto, že chceš
ne, že musíš

Jak to jen bylo?

její srdce křičelo
chtělo pomoci
bylo však pozdě
nikdo jej neslyšel
tak končí pohádka
mrtvá dívka
smutné hvězdy na nebi
nyní však
copak byste si vzpomněli
jak to začalo
planoucí duše na začátku
zalitá vodou uprostřed
a doutnající na konci
kéž by ten příběh byl jiný
byl vůbec?
to už se nedozvíme
není nikdo
kdo by ho vyprávěl
i kdyby byl se šťastným koncem
historie se bohužel nedá změnit
a tak končí hromádkou popela

REALITA – plno otázek a žádné odpovědi

uplakané oči
zlomené srdce
třesoucí se ruce
hlas, co nikdo neslyší
nespí–nebdí
jenom je
pluje časem bez jasného cíle
kam dál?
co dělat?
proč vstávat?
žádný směr
ztracená a prázdná cesta bez konce

Úvaha - „Žába zapomněla, že kdysi byla pulcem.“

 „Žába zapomněla, že kdysi byla pulcem.“ Čínské přísloví, které krásně vyjadřuje to, o čem já uvažuji už dlouho.

To, jak se střídá stará a mladá generace a navzájem sebou opovrhují. Podle mého názoru by neměla být starší generace tak závislá na představě, že byla v mládí dokonalá. Stejně jako mi babička vždycky tvrdí: "Jo zamlada jsem pořád pracovala a starala se o rodiče a nikdy jsem nic nevyvedla." A děda si za novinami brumlá pod vousy: "Jo ta určitě. Pořád někde na zábavě, kouřila ještě, než jí bylo osmnáct a ty krátké šaty, co nosila..." Vlastně popsal moji sestřenici teď, kterou babička vlastně vždycky plísní za ty samé věci, co tehdy sama dělala, když byla mladá. Úplně si zidealizovala to, jaká byla, když byla mladší.
Zajímalo by mě, jestli jednou, až budu starší, tak si to budu taky říkat. I když občas o tom uvažuji už teď, když vidím generaci TikTokerů. Taky mě napadají myšlenky, že takové šílené věci jsme nedělali, ale je pravda, že takové možnosti jsme na druhou stranu neměli. Internet ještě nebyl tak rozvinutý jako je dnes. Ale dnes si ještě aspoň všímám, že to dělám, a jsem schopná si uvědomit, že jsem vlastně byla stejná. Možná, že až budu starší, tak si taky budu myslet, že mladá generace je úplně šílená, a že třeba budou mít telefon zabudovaný rovnou v mozku na nějakém čipu a já tomu nebudu rozumět.

Zajímalo by mě, v kolika letech se to tak láme, že začnu používat tu větu mojí babičky, která mi teď pije krev, jako svoji vlastní: „Za mých mladých let...“

Nekonečné roviny

 když si večer nedám pozor
začnou na mě dopadat vzpomínky
ostré jako střípky skla
zabodávají se mi do duše
celkově do mé podstaty
skládám z nich vitráž
s příběhem mého života
všechny temné i světlé chvíle
snažím se zobrazit surovou pravdu
když poté shlížím na své dílo
dohromady tvoří jeden celek
mé umělecké jméno
vzpomínky poctivě obkreslují čtyři písmena
kterými podepisuji své ne zrovna umělecké pokusy
skví se na obrázcích
u básniček
i na rožcích rozpracovaných povídek
které sice nikdo nikdy neocení
ale stejně jsem ráda
že jsou tu pro mě
aspoň něco po mně zůstane
něco na co můžu být svým způsobem hrdá
tohle jsem já
tohle jsem vytvořila
lidé však tvrdí
že je toho příliš mnoho
protože pak dělám vše jen napůl
a nic pořádně
i když básničky jsem psala vždycky
prostřednictvím povídek jsem odpočívala
a obrázky mě uklidňovaly
vždy, když mě nebaví jedno
přejdu k druhému či třetímu
a tak pořád dokola
nebo si najdu něco nového
prý je to však špatně
člověk by měl věnovat svou pozornost pouze jedné věci
já si však říkám
že když máme ty nekonečné možnosti
proč nezkusit všechno...