Jak Zuzka pohlíží na Vánoce

Vánoční čas klepe na dveře
každý se těší
jen ona vyděšené oči k zemi klopí
jediná na světě
co nemiluje Vánoce
prostě der Grinch
každý to o ní ví
nikde se s tím netají
ale teď se každý divit bude
co se stalo?
velký obrat!
Zuzka se těší na Vánoce
celé je stráví v práci
žádné dárky, žádný stromek či pitomý shon
jen sobí parůžky ve vlasech
v těch vypadá skoro roztomile
pak už se však ozvou ta krásná slova
"Dobrý den, máte Tesco kartu?"

Co všechno jsou schopné obětovat ženy

zlomené ženy umí nejvíce milovat

znají totiž svou pravou hodnotu

a když už se rozhodnou darovat své srdce
dokážou zničit svůj život
jen aby zlepšily ten, toho druhého
dokáží vroucně milovat
ale i pohledem roztavit kov

potichu trpět v ústraní
nebo zaprodat svou duši

aby s ním mohly strávit aspoň o minutu déle
dokáží obětovat všechno pro někoho
kdo si to třeba vůbec nezaslouží

jsem teď jedna z nich
a všechno je to pravda

Píseň bez not II.

chtěla bych ti dát
všechna slova
co mi ještě zbývají
aby jsi mohl říct
všechno, co jsi kdy chtěl

chtěla bych ti dát
všechna slova
co mi ještě zbývají
už jich asi moc není
ale na pár vět to stačí
to důležité bys mohl stihnout říci
nějaké srdce si najít
a jiné zlomit

chtěla bych ti dát
všechna slova
co mi ještě zbývají
aby jsi mohl říct
všechno, co jsi kdy chtěl

Ochrana před vlky

co dělat s pocitem
když jdete chodbou
že Vás všichni nesnáší
každý Vám chce ublížit
pořád se musíte otáčet
cítíte kudlu v zádech
chce se Vám křičet
ale musíte mlčet
jinak se na Vás vrhnou hladoví vlci

Jak? Jak?! Jak?!!

pocity černé jako dnešní noc
zatemňují moji mysl
nevím, jak se dostat z toho kolotoče
jak se vysmeknout
hned jak ráno vstanu
už železný koš obemyká moje plíce
černá ruka drtí mé srdce
příkré hlasy hodnotí každý můj krok
všechno, co udělám
je špatně
proč se smát a radovat?
proč zpívat a tancovat?
nevidím v tom žádný smysl
jen černá bezesná noc
jáma, kam házím své pocity a emoce
jen já a ona
tajní večerní milenci

Co mi čas dal? Co mi čas vzal?

už neslyším svůj smích
jen pláč zlomené duše
už pro mě není slunce
ale jen měsíc a hvězdy
to mi vzal čas
iluze a světlo
občas i zvuk

dal mi ale něco na oplátku
strach a úzkost
nedůvěru v lidi a pohrdání sama sebou
bolest a jizvy
kruhy pod očima a slzy

ale taky silnou odolnost vůči citům
naučila jsem se rvát
když nemohu křičet o pomoc
i když občas propláču celou noc
nepřijdu si zlomená
jen jsem se naučila uvolnit svou bolest

Citová krize

píšu slova
padají na papír
jako slzy na polštář
proč se city mění tak rychle?
z minuty na minutu
ze vteřiny na vteřinu
city mě spalují
můj strach sílí
musím se přiznat
mám strach
roním slzy a ani nevím proč
ležím pohozená na zemi
rozbitá porcelánová panenka
každý mě překročí
nechce se jim řešit zlomená lidská duše

Píseň bez not I.

jak to jen bylo s těmi kouzelnými ptáky?
jak to jen bylo s těmi kouzelnými ptáky?

žili na stromě se zlatými listy
nosili duše mrtvých z hrobů

jak to jen bylo s těmi kouzelnými ptáky?
jak to jen bylo s těmi kouzelnými ptáky?

jedli zlomená lidská srdce
pili slzy zničených lidských duší

jak to jen bylo s těmi kouzelnými ptáky?
jak to jen bylo s těmi kouzelnými ptáky?

Jiný pohled na Září

úplně cítím jak to přestávám zvládat
jak mi ujíždí zem pod nohama
potřebuji se vrátit tam
tam a začátek
snad se všechno vrátí do starých kolejí
budeme zase spolu
trávit tam veškerý čas
už aby to všechno skončilo
ale bude to něco stát
všechny naše myšlenky
každou vteřinu našeho času
abychom se nakonec všichni ocitli v cíli

Kouzlo žen

ženy jsou darem z nebes
kvůli nim ráno vstáváme
děláme jim snídaně
chválíme je
obletujeme
a tvrdíme, že v těch šatech nevypadají tlustě
květiny snad byly vymyšleny jen pro ně
když se prochází v našem tričku
nelze je nemilovat
už ty nádherné vlasy a ladná chůze stojí za zmínku
diamanty se snaží vyrovnat jejich kráse
i když v porovnání s nimi jsou jen stín

Odraz konce

hledím do zrcadla
vidím jen stín
pouhou schránku
někoho, kdo už dávno odešel
měl barevnou duši
plány a sny
smál se celým tělem
zpíval celou duší
miloval celým srdcem
nyní už z toho nezbylo nic
pohádka skončila
protože věřila
neplakala, kdy by měla
dávala a dávala
až se celá rozdala
věřila, že se jí to vrátí
nestalo se
rozpadla se
ani prach po ní nezůstal
do neznáma
někam dál

Noční záchvat grafomanie

vždy jsem měla co říct
teď však sedím beze slov
opustila mě potřeba sdělovat své pocity
stejně to nikoho nezajímá
jen mně to pomáhá
nemám nikoho komu bych mohla věřit
na koho se v bolestech obrátit
když jsem svázaná ostnatým drátem
křičím
pláču
nikdo mi nepomůže
lidé prochází okolo
nevidí
neslyší

chtěla bych to zvládnout sama
být tvrdý diamant
jsem však jen poddajný jíl
nevím, kterou cestou se vydat
kam dál jít
vždy na konci cesty
cítím se jako v pasti
co teď
co dál
najít nový cíl
vydat se zase na cestu
dál bloudit temnotou
jeden krok dopředu
dva zase zpátky
motat se v kruhu
pořád dokolečka

někdo si dokonce myslí
že nemám srdce
stále prý vytvářím jiným problémy
možná ho opravdu nemám
nebo je plné jizev
ale mám alespoň čistou duši
chráním si ji
utvářím ji

ale bojí se

mě i všech okolo

Co v dnešní době znamená s někým se rozejít?

sranda skončila
opustil tě
každý to ví
všichni se k tobě zády obracejí
nevidí
že srdce praská
rozpadá se na kousky
a že slzy se k zemi snášejí
nevidí bolest
necítí tvůj strach
jenom mají radost
že zase mají koho pomlouvat...

Jídlo

moje milenka
moje neřest
moje závislost
moje zkáza
jednou budeš mým posledním hřebíčkem do rakve
nesnáším tě
chci být krásná
ale přesto k tobě v panice utíkám
nevím proč, ale je to tak
pro mě nejsi jen živiny
jsi náruč
která mě vždy přijme
jediná věc na kterou se mohu spolehnout
že tu se mnou budeš až do konce
v tom šíleném vesmíru
jsi jediná jistota
zvlášť pro někoho, kdo se topí ve vlastním životě

Déšť pocitů

prší
déšť se slévá s mými slzami
už jsem mokrá až na kost
ale stále stojím tam venku
opírám se o zábradlí
hledím dolů
vzpomínám
kolem mě se rozlévá vůně deště a šeříku
cvakají mi zuby
zažene mě to zpět
ležím a doufám v ráno
světlo, zahání mé démony
když je tma

mají příliš velkou sílu
nemám je jak přemoci
bojím se tmy
a to jsem ji dříve milovala
ta zákoutí plná snů, přání a tajných služeb
cítím se uvězněná v kleci mých myšlenek
hlavně v noci
když nemohu spát
opakují pořád stejné věci
jsi slaboch
nestojíš za nic
bojíš se
a ani nevíš
kdo jsi
vidím téct krev
otevřená zápěstí
bolest
která nikdy nezmizí
úzkost
která spaluje moji duši
nebojím se smrti
ale toho
že mám příliš malý důvod
PROČ

Jsem v pohodě

sice...

slyším křičet trávu,
která se jen vlní ve větru

cítím chuť krve,
když piji vodu

vidím skryté vrahy ve stínu,
i když je pravé poledne

cítím pach smrti
na poli levandule

vidím krev
v kalužích vody

cítím pod mým dotekem
praskat kosti

a ty mi tvrdíš,
že neblázním?

Trn rozmrzelosti

sledovat
jak můj život opouští důležití lidé
opravdu bolí
je to jako by někdo rozkrajoval Vaši duši a srdce
na malé části
které pak rozhazuje do všech světových stran
kolik ze mě zbude až odejde ten poslední?

musím poslední dobou stále přemýšlet
jestli tvořím samu sebe já
nebo lidé které znám a mám ráda
bez jejich přítomnosti bych pak nebyla nikdo
jsme všichni jen odrazy našich přátel bez vlastního jádra?

Průhledný strop

nemohu spát
cítím strach
bolest
slzy na tvářích
v hlavě mi hraje hudba
poznávám slova oblíbené písně
objevila jsem ji nedávno
je o tom, že dnes jsem nezastavitelná

hledím do stropu
pohled zamžený slzami
vidím hvězdy, které tam ale nejsou
neexistují
tvoří totiž moji duši
a tak jasně září až oči přechází
že musím odvrátit pohled

přes duši nevidím své srdce
ale ani ho necítím
možná ho už ani nemám
rozpadlo se v prach
je pryč
nebo je prázdné
nevím
snad to ani nechci vědět