Nekonečné roviny

 když si večer nedám pozor
začnou na mě dopadat vzpomínky
ostré jako střípky skla
zabodávají se mi do duše
celkově do mé podstaty
skládám z nich vitráž
s příběhem mého života
všechny temné i světlé chvíle
snažím se zobrazit surovou pravdu
když poté shlížím na své dílo
dohromady tvoří jeden celek
mé umělecké jméno
vzpomínky poctivě obkreslují čtyři písmena
kterými podepisuji své ne zrovna umělecké pokusy
skví se na obrázcích
u básniček
i na rožcích rozpracovaných povídek
které sice nikdo nikdy neocení
ale stejně jsem ráda
že jsou tu pro mě
aspoň něco po mně zůstane
něco na co můžu být svým způsobem hrdá
tohle jsem já
tohle jsem vytvořila
lidé však tvrdí
že je toho příliš mnoho
protože pak dělám vše jen napůl
a nic pořádně
i když básničky jsem psala vždycky
prostřednictvím povídek jsem odpočívala
a obrázky mě uklidňovaly
vždy, když mě nebaví jedno
přejdu k druhému či třetímu
a tak pořád dokola
nebo si najdu něco nového
prý je to však špatně
člověk by měl věnovat svou pozornost pouze jedné věci
já si však říkám
že když máme ty nekonečné možnosti
proč nezkusit všechno...