V objetí kouzla noci

vždy jsem měla ráda noc víc než den
mohu se v ní schovat
je v ní ticho a cítím se v bezpečí
a navíc nebe plné hvězd
podněcuje moji fantazii
zdají se mi sny
plné jednorožců, mořských panen a zpívajících ptáků
pobíhám po lukách
mám nádherné šaty z květů
točím se ve víru
stvořeného z motýlů
mohu se setkat s kýmkoliv
a zažít cokoliv budu chtít
kéž by to tak mohlo být navždy
ale není...
musí přijít konec a bolestný sten:
"To byl jen pouhý sen..."

Za sklem

ve svých snech
slýchám potlesk
vždy zpívám z plných plic
publikum stojí na nohou
tleská
skanduje
křičí moje jméno
kéž by to nikdy neskončilo

pak se vzbudím
ticho nic
ale já zpívám dál
nikdo mě však neslyší
ani já ne
můžu jít po ulici a křičet
stejně mě nikdo neuslyší
ani se neotočí
duchové přeci nejsou

aspoň, že můžu psát
i když si to nikdo nepřečte
papíry a tužky se pálí
stejně jako knihy
hlasy bohužel ne
snad jedině ty volební

Poezie duše

vím o tobě
cítím
že mě sleduješ
stojíš vždy opodál
stranou
ve stínu

pamatuji si
kde jsme se poprvé potkaly
za městem u jezera
seděla jsi pod tou vrbou
hleděla jsi do vody
a najednou jsi vstala a skočila

když jsem to uviděla
rozplakala jsem se
ani nevím proč
v té době jsem tě neznala
to až později
ale možná jsem cítila
že je to začátek konce
jsem si jistá
že bych bez tebe nemohla žít
a byl by to tedy konec nás obou
s kým bych se jinak dívala na hvězdy?

Dvě poloviny téhož srdce

říkáš, že nejsi vidět
a já zase slyšet

přesto vidím tvou moudrou tvář
a ty slyšíš můj zpěv

zapadáme do sebe jako dvě půlky téže mušle
každá vznikla sama a jedinečná
stejně jako naše dvě duše
části velkého celku
patříme k sobě
dokonalé protějšky

ale ty mě nevidíš 
a já tě neslyším 

Sebeuvědomění

každý člověk má svou cenu
dokonce i já

i když mi to každý vyvrací nesmím se nechat strhnout proudem ale být sama sebou nechat duši dále plout dívat se dopředu věřit v lepší budoucnost to je můj cíl moje cesta která, ale vede peklem "všude jsou střepy skla tráva hoří nebe je rudé" a já... já se snažím pochopit svoji chybu a odpovědět na otázky které nedávají smysl... "proč doufat přát si milovat žít"

na tyto otázky hledám odpovědi celý život, ale bezúspěšně...

Jen kamarádi

chtěla jsem slyšet všechno
tys mi neřekl nic
s láskou jsem hleděla do tvých očí
ale byl tam jenom stín
její odraz
minulost, kterou nechceš opustit ani kvůli mně
nebylo tam místo pro nikoho dalšího
chtěla jsem tančit s tvojí duší
být jedno tělo
slyšet tvůj hlas, když říkáš ty slova
ale ty mi je nikdy neřekneš
a ani já tobě
potkali jsme se ve špatnou dobu
na špatném místě
možná JI jednou najdeš
posuneš se dál
bat I give up...

Prý budovatelská poezie... nebo jen stěžování řadového alergika a astmatika?

všude všechno raší, pučí, kvete
alergik nohama sotva plete
s rouškou na "ksichtě" je to ještě horší
člověk se smaží, peče, dusí
život kuřete v troubě zakouší
nikdo neví, k čemu to vlastně je
jenom příkazy každý bezhlavě dodržuje
nechci si stěžovat
jsem ráda, že se vůbec něco děje
o něčem rozhoduje
jestli je to dobře
jedině čas ukáže
do té doby však tu vládne anarchie
nikdo neví, co vlastně dělat
pracovat nebo roušky kupovat
a ekonomiku státu podporovat

Break down

jak se dá žít
žít s bolestí
která spaluje tělo i duši
nemohu spát
nemohu jíst
mohu jen žít
bojovat
i přes slzy vstát
dál jít
a jednou prostě už nemůžete
a to je ta chvíle
chvíle
kdy je naše srdce naplněno slzami
začínáme se v nich topit
nemůžeme dýchat
víme, že se jich nemůžeme zbavit
protože je jich příliš mnoho
a proto
aby se zachránilo srdce pukne
aby se slzy vyplavily pryč
netuší, že se tím zničí

Duben: Její narozeniny

připomínka všeho

celého života

další rok

co musela prožít

od doby

když jsi ji byl donucen opustit

její nápady ji stahují

stahují do hlubin její mysli

nedokáže oslavit tento den

přijímat dary

smát se

a už ani nechce...

Uvědomění

smutek jako bouřkový mrak se plíží

jasně ho vidím na tvé tváři

brzy se rozprší

ale já chci slyšet tvůj smích

ne vidět slzy

kdy jsme se dostali přes milostnou fázi?

dřív jsme se tulili

jako bychom se ani pustit nechtěli

dnes na tebe hledím

ale vím, že tě neznám

a ani ty mě ne

máme sice stejné prstýnky

ale už dávno jsme se odcizili

Příliš mnoho emocí na název

"už jsi mě zase podvedl

proč jsi nedodržel slovo?

stále čekám

dávám nové a nové šance

cítím se jako hlupák

mrzí mě tvé chování

ale pořád dokola plakat mě nebaví

ztrácím iluze

a i tebe"

tečou ti slzy lásko

řekni mi

řekni

kdo ti co udělal

nemohu jen tak stát

dívat se na tebe

ale dělat, že nic nevidím?

to nedokážu

ten pohled mi láme srdce

nemůžu se dívat na tvé slzy

které se po tvé tváři plíží jako vrazi

zahnal bych je nejradši

ať ti radost neloupí

usmívat by ses měla

tváře ostatním by se rděla

kdybys jen věděla

jak jsi moje srdce rozbušila

a rozbouřila

chtěl bych mít tvé srdce

zamčené ve schránce

na ní visací zámek v bezpečí

a o naší lásce psát

několik stránek básniček

zpívat balady

rýt do stromu naše iniciály

bolí mě, že se trápíš

že se ničíš

když cítím tvé slzy

mám chuť je zlíbat z tvých rtů

když vidím tvé opuchlé oči

nejradši bych tě objal

když slyším tvůj ochraptělý hlas

zazpíval bych ti o své lásce

ale vím, že nemohu

že už jsem minulost

špatně jsem se rozhodl

a ztratil tě

nejradši bych vrátil čas

a byl s tebou dál

sledoval jiskru v tvých očích

viděl lásku v tvém pohledu

a slyšel tvůj smích

maloval ti zase po rukou srdíčka

posílal zamilovaná psaníčka

psal básně o naší lásce

ale už nemohu

zabil jsem ji a zničil

rozbil naše srdce a proč?

protože jedna blondýnka s hezkýma očima se na mě usmála

kvůli jiné

kvůli jejím očím

kvůli tomu jsem vše zničil

kvůli prchavému okamžiku

teď lituji, ale vím, že je pozdě

nemohu spát

když zavřu oči, vidím strašidlo pod postelí

i když vím, že existují jen v nás

naše zlé myšlenky a skutky

to že jsem tě zradil a opustil

to je ono

to je to zlo

žije ve mně a já nemohu spát nemohu žít

nemohu na tebe zapomenout

jen smrt mě snad vykoupí

sbohem lásko už na vždy