Píseň bez not III.

 

Možná už je pozdě...

v mém srdci se skrývá
zkroušená duše
která v tichu pláče
další rány utržila zase
už nezvládá čas
který se vleče
jizvy leží jedna přes druhou
nehojí se
není čas ani příležitost
tak rychle přibývají
už není volné místo
jak dlouho duše vydrží
než splaskne a zmizí
jako ten balónek oknem uletí

Žena, muž a bolest

žena rychle pláče
sama
v koutě
trpí potichu
když pak nastaví tvář světu
je zdoben úsměvem
žena nemůže projevit svou bolest
nechce být považována za slabou
muž taky ne
společnost mu to nedovolí
odmala je učí
že se to nesmí
jsme na tom vlastně stejně

žena nemůže
leda skrytě
a
muž nesmí
protože by nedokázal přestat

Můj šílený sci-fi sen

Vždycky, když mám přestávku hledím na Zemi. Každý na tomto osamělém asteroidu se mi diví. Oni vždycky radši hledí do vesmíru, což je přesně na opačné straně. Kde je samá mlhovina, mraky hvězd a dalších světů. Já radši prostě naši Zemi. Už jsem na ni nebyla rok a minimálně další čtyři se tam nepodívám. Takový je hold kontrakt s planetou a obchodní komorou.
Myslíte si, že to zatím nedává smysl, že? Jak by se netrénovaný blázen ocitl ve vesmíru. Je to směšné, ale byla to ta největší náhoda v galaxii, že jsem tu zrovna já a mých pět kolegů zrovna z naší malé České republiky, a ještě k tomu zrovna z našeho pidi Tesca. Když nám to oznámili a začali s výběrem vhodných lidí, byla jsem nadšená, ale zároveň jsem měla strach. Nevěděla jsem, o které své kolegy přijdu a kteří se do toho šíleného projektu přihlásí a nechají se poslat pracovat na ten malý asteroid. O sobě jsem ani nepřemýšlela, protože neměli jediný důvod mě tam poslat.
Co se rozhodl obíhat naši Zemi. Jenom kousek za měsícem. Nechápu proč se tam rozhodli otevřít zrovna obchod. Ale je pravda, že zákazníku máme dost ze všech světů. Někdy se za námi občas staví i Elon Musk ve svém vesmírném korábu a smečkou robotů, ale naštěstí to není tak často. Blbec jeden namyšlenej.
Ale abychom vše dali do kontextu. Asteroid se rozhodli dát obchodu, který mají lidé nejvíce rádi. Nechápu, jak to zrovna Tesco mohlo vyhrát, ale chápu proč. Za těch pár let, co existuje, máme asi nejvíc věrných zaměstnanců, kteří i veřejně hlásají, že by šli až za hrob, jen aby u nás mohli pracovat. Škoda, že to svět pochopil až tak moc doslova. Zrovna naši republiku vybrali proto, že jsme prostě moc malí. Nemohli jsme si moc stěžovat, že tam nikdo z nás nechce a ani nemáme dostatečně vyspělou techniku, abychom asteroid mohli ovládnout nadobro. Proč tam nedat stát, který prostě až tam bude zavazet, tak se nechá vyměnit za jiný a nebude se moct bránit. Ne že bychom se chtěli bránit.
Nejkrásnější na tom bylo, když se asteroid začal osídlovat. Jak se všechny země domluvily na spolupráci a každá něčím přispěla. Nejvíc zajímavá byla konstrukce dveří, která nějakým šíleně složitým způsobem, který jsem nepochopila, mění hlas všech návštěvníků na češtinu, ať už jsou z jakékoliv planety. Je to super. Sice nechápu, jak to funguje, ale řeší to spoustu problémů.
Náš asteroid vybavili tak, že je obalen ve zvláštním typu skla. Na jeho povrchu se nalézá několik tisíc různých odolných zelených rostlin, které nám zajišťují kyslík, o které se musíme starat a pod povrchem už jsou v jednotlivých jeskyních sklady, nákupní uličky a prostory pro personál. Jediná nevýhoda našeho obchodu je, že se v něm nesmí spát. Každý večer před "nocí" musíme zavřít obchod a odletět malým prdítkem na odvrácenou část Měsíce, kde máme větší základnu. Je to hlavně bezpečnostní opatření, protože asteroid obíhá naši Zemi jen asi rok a půl a pořád není dostatečně prozkoumán, aby mu vědci natolik věřili. Taky se bojí, že o kapičku jiný tlak, který se na ní vyskytuje, by ovlivnil naše organismy až příliš a nebyli bychom se schopni už z ní nikdy dostat bez toho, aby nás to nezabilo.
„Už zase hledíš na Zemi?“ zeptá se mě jako vždy Yagami, který mě právě přichází vystřídat na přestávce. Nechápu, proč mu to tolik vadí.
„Jo už zase. Prostě mě to uklidňuje, že si pod námi obíhá jako by se nechumelilo.“ odpovím bez toho, abych jen vzhlédla a zaklapnu knihu, kterou jsem měla otevřenou před sebou na stole. I bez toho, abych se na něj podívala, vím že protočil oči. Pro něj jsem prostě jen nějaká trapná ženská, co tady nemá co pohledávat a měla radši zůstat doma. Je smutné, že si myslím to samé. Ale na tuhle akci se přihlásilo jen pět zaměstnanců z našeho obchodu. Původně mělo proběhnout celostátní výběrové řízení na toho šestého, ale nakonec se ti nahoře rozhodli, že bude lepší, když budeme ze stejného obchodu, kde se už známe a víme, co od sebe navzájem očekávat, tak vytáhli zcela náhodně při losu z klobouku mě. Měla jsem jediné štěstí, že těch pět ostatních, byli moji nejlepší přátelé a super lidi s kterými jsem si byla schopná představit pět let ve vesmíru na asteroidu prodávat věci vesmírným příšerám.

Dotek hvězd