Za sklem

ve svých snech
slýchám potlesk
vždy zpívám z plných plic
publikum stojí na nohou
tleská
skanduje
křičí moje jméno
kéž by to nikdy neskončilo

pak se vzbudím
ticho nic
ale já zpívám dál
nikdo mě však neslyší
ani já ne
můžu jít po ulici a křičet
stejně mě nikdo neuslyší
ani se neotočí
duchové přeci nejsou

aspoň, že můžu psát
i když si to nikdo nepřečte
papíry a tužky se pálí
stejně jako knihy
hlasy bohužel ne
snad jedině ty volební

Poezie duše

vím o tobě
cítím
že mě sleduješ
stojíš vždy opodál
stranou
ve stínu

pamatuji si
kde jsme se poprvé potkaly
za městem u jezera
seděla jsi pod tou vrbou
hleděla jsi do vody
a najednou jsi vstala a skočila

když jsem to uviděla
rozplakala jsem se
ani nevím proč
v té době jsem tě neznala
to až později
ale možná jsem cítila
že je to začátek konce
jsem si jistá
že bych bez tebe nemohla žít
a byl by to tedy konec nás obou
s kým bych se jinak dívala na hvězdy?

Dvě poloviny téhož srdce

říkáš, že nejsi vidět
a já zase slyšet

přesto vidím tvou moudrou tvář
a ty slyšíš můj zpěv

zapadáme do sebe jako dvě půlky téže mušle
každá vznikla sama a jedinečná
stejně jako naše dvě duše
části velkého celku
patříme k sobě
dokonalé protějšky

ale ty mě nevidíš 
a já tě neslyším