Byl to jen sen

děsí mě sny
pořád mě někdo loví
chytá za ruce
trhá šaty
zanechává modřiny na památku
usínám pozdě
budím se brzy
bez dechu
propocená na kost
vyděšená k smrti
přerývavě dýchám
mám pocit
že umírám
už zase jsem běžela lesem

všude rostlo ostružiní
trny se zarývaly hluboko
já bosá
on pevné boty
kdo asi vyhraje
slyším jeho dech
dupot nohou se přibližuje
do ruky se mi nehty zaryjí
hra je u konce
narazí mne na strom
klesám k zemi
s vyraženým dechem

kousla jsem se do jazyka
v puse krev
křičí na mě
chce
ať se na něj podívám
zavrtím odevzdaně hlavou
začnou na mě dopadat rány
jeho hněv je strašný
nadává mi
všechno mi vyčítá
i to
co se teď děje
prý mě miloval
při těch slovech mi vyrazí zub
tomu říkám láska
kdysi jsem se bránila
omlouvala ho
snažila se ho zachránit
v určitou dobu
jsme byli jedno
pak se ale ztratil v temnotě
nemohla jsem ho najít
hledala
ale skoro samu sebe ztratila
zlomená toulala se životem
po letech jsem našla štěstí
nakonec i novou lásku
naučila se znovu důvěřovat
a teď tady umřu
uprostřed lesa
rukou muže
co mě dřív miloval
v době
kdy jsem nevěřila
že je to možné
v bolesti zavřu oči
když je otevřu
nejsou nade mnou stromy
ale strop
ležím v posteli
byl to jen sen
jen sen
ve kterém jsem zemřela
všechno ztratila
klepu se
pláču
kvůli čemu
byl to jen sen

Noční hlody

oči se mi zavírají
jen stěží se držím na nohou
jsou čtyři ráno
za chvilku vstávám
jdu do práce
asi to vzdám
dneska nespím
už to bude čtvrtý den
kdo ví z kolika
vyčerpaná
přesto vzhůru
bojuji proti vnitřnímu démonu
vrací se z temnoty
nechce mě nechat jít
i když jsem se dotkla světla
tak zněl úkol
už bylo moje
táhne mě však zpátky
nehledí na mé protesty
hra "jsem OK"
začíná tedy nanovo
protichůdné dny a noci
samé úsměvy
když je světlo
pláč v noci
na veřejnosti výbuchy energie
hned za zavřenými dveřmi krešnout
přesto neusnout
oči na aspoň pár minut zavřít
pokud vůbec
obklopená lidmi
přesto neviděna
nejíst přes den
přejídat se v noci
pít hodně vody
aby bylo na slzy
do svítání zírat do mobilu
dopaminem se oblbovat
pak na nedostatek spánku si stěžovat
člověk při svítání oči zavře
samé noční můry
to se opakuje celý den
ať už je světlo
nebo tma
ohlušující křik
přehlcení
nedocenění
vidět tě
ale zprocesovat
co to znamená
nezvládat
čím dál otupělejší se stávat
ztrácet sama sebe
kdo ví
kdo tentokrát vyhraje
když temnota mě opět dolů stahuje

Poslední dobou toho bylo moc

když slova nemají smysl
když nemají vůni a chuť
v té chvíli víme
že jsme na úplném konci
bez nadějí a snů
bez možnosti návratu
už ani nemluvím
radši mlčím
mysl v mlžném oparu
oči pod závojem slz
noc, co nikdy nekončí
přes světlo dne
se tma vrací
úsměv snad bolest schová
ale oči všechno prozradí
opět se ztrácím v temnotě
v rozsáhlém nekonečném lese
odkud cesta ven nevede

ve dnech
jako je dnes
když vidím hvězdy blednout
slunce vycházet
kdy slzy skrápí můj polštář
člověk se nemůže cítit víc sám
srdce drcené v dlani
bolestí kosti praskají
staré rány se otvírají
vzpomínky a myšlenky nedají spát
proto mohu za oknem vidět to jediné
krušné svítání
žádné sny ani odpočinek
všechno mě bolí
nemohu se zastavit
zmizela by síla
na hladinu už bych nevyplula
dopadla bych jako velryba

už nezbyla slova
duše odešla
slz se nedostává
krev odtekla
srdce přestalo bít
tak já odcházím
už to není jak zachránit