Měla bych se uklidnit

cesty mé mysli
mě poslední dobou
zavádějí do těch horších čtvrtí
kde se vynořují staré křivdy
bojují gangy
do kanálů teče krev
slunce nesvítí několik let
nedávno hlásily vraždu
ale mohla to být i sebevražda
další sen to zase nezvládl
nejhůř jsou na tom však koníčky
žijí jako bezdomovci pod těmi nejhoršími mosty
není čas, chuť, energie
aspoň, že mi zůstalo to psaní
každý den je sice utrpení
ale písmena existují pro vyjádření duše

Neviditelné provázky

déšť
odpověď na moje prosby
i počasí se přizpůsobuje tomu
co moje srdce zjišťuje
jak těžké občas je
nic neříct
nepokazit svou roli
i když to zabolí
být hercem
nebo vlastně marionetou
jít právě tam
kam nás vedou provázky
nemít sny
jen věřit tomu
kdo nás vede
ať už ke hvězdám
nebo do záhuby

Déšť mi kazí plány

na můj papír
právě dopadla kapka
rozmázla tam slovo
to slovo bylo
láska
někdo nechce
abych ho používala
chce mi tím něco naznačit
asi mám být sama
ale nemůžu milovat samotu
a ani tebe
když to bylo v básni o tobě

Jo. Opravdu nevím nic o hudbě.

 

Přemítám na balkóně

barevné dny
se střídají s těmi šedivými
a ty s černými nocemi

je děsivé
jak moc dokáže
jedno jméno
změnit něčí den

z někoho mám radost
z jiného strach
občas je mi to jedno
u někoho se to mění
plynule z jednoho na druhé
u tebe jsem si toho ani nevšimla

nevím
jak jsem se dostala
od „ne, jen to ne“ a vzteklého dupnutí malého dítěte
k šťastnému zapištění a tanečku
opravdu nevím

jak jsi se jen stal
tou hlavní hvězdou
mého osobního nebe
tou severkou
za kterou se pokaždé šťastně otočím
jen co uslyším tvé jméno
když jsi byl původně
mým největším strachem

teď i ta jedna hodina
co jsme spolu
ale vlastně ani nemusíme
stačí jen to vědomí
hodí petardu do celého mého dne
pak usmívat se
není problém
zadřít si třísku z palety
pohoda
nebo ta křičící paní
nevadí
všechno se nějak vyřeší
nic na světě mě nerozhodí

prý jsem divná
že mi to stačí
ale já ani víc nechci
nemám potřebu
bořit své vzdušné zámky
zjišťovat
kde je pravda
hlavně bych nechtěla
aby to bylo jako dřív
já na smrt vyděšená
kolem tebe jen projít
ty naštvaný
že se tě bojím
přemalovat ty krásné dny plné pohledů a úsměvů
na ty staré šedivé
prostoupené tak akorát jizvami a pláčem

prostě jsem ráda
že tě můžu mít ráda

Závislost

zítra jdu do práce
dovolená po týdnu končí
ještě že tak
duše už to nezvládala
a moje srdce
vyhladovělé po tobě
opět začíná nepravidelně bít
doufá
že tam budeš
aspoň na chvilku
i mžik by stačil
znamenalo by to hodně
asi jako kapka vody
pro člověka uprostřed pouště

Jiné, ale vlastně stále stejné, myšlenky

občas nechci mít některé myšlenky
ty co mě shazují
nebo přehnaně povzbuzují
ty co nad některé lidi
kreslí nechutné obrazce
nad tebe však srdíčka
v mysli stále vidím tvoji tvář
litery tvého jména
vykresluji třpytivými barvami ve skicáku své duše

nejhorší je
když člověk ví
že by neměl
stejně se však moje oči
jen k tobě vždy stočí
tvoje slova
i když většinou příkrá
na rty úsměv přinesou

když je mi nejhůř
mysl pod ranami krupobití
a má duše v otázkách se ztrácí
stačí jen obraz tvého úsměvu
pohled těch upřímných očí
pochybnosti zmizí
slunce vyjde

a zase jsme se dostali
tam kam jsme nechtěli
takhle to tedy nejde
žádné krásné oči
neusmívej se
třesou se ti pak ruce
o něm to není
tak
nádech
výdech
tak, zkusíme to znovu

sedím na balkoně
je zima
za chvilku půlnoc bude
sedím v rohu
píšu
na obloze ani hvězda
srdcem jich ale vidím tisíce
jako kdysi v Rakousku
v srdci té panenské přírody
před mnoha lety

dnes však žádné nesvítí
ani měsíc vidět není
jaké to smutné časy
nám asi nastávají
vzduchem se line vůně jasmínu
ta vždycky duši mou pohladí
s myšlenkami na dědu tančí
slza se ze smutné
na šťastnou v letu mění
stejně jako ta hodina
co nás čeká
by se mohla kouzlem změnit na celý den
tento sen však zůstane nevyslyšen
stejně jako ten o tom
že to dnes bude o něčem jiném