Epos
o zlomeném srdci a
jak to bylo dál
aneb
proč jsem se
nakonec naštvala
I.
vidím tvé jméno v
rozpisu
opět se míjíme
jako vždy
jako neustále
já si sedám
ty odcházíš
ani pohledem o mě
nezavadíš
jak bolestný zvyk
který trhá mé
srdce
na kusy
II.
něco se změnilo
v srdci prasklo
už tě nevidím
stejně jako dřív
úsměv pokryl stín
slza rozmazala
duševní obraz
růžové brýle
leží v příkopu
najednou se
rozletěly na kusy
dívám se zpětně
na sebe
jak jsem se snažila
sebe změnila
až úzko mi z toho
je
teď už vím, že
nás nic nespojuje
III.
duše odhozená v
rohu
srdce na střepy
rozdrcené
a ty tak blízko
a přece tak daleko
jak to jen jde
vidím tě
ale neslyším
už ani nic necítím
vzdaluješ se mi
ještě, že mám
svou práci
svou záchranu
poslední maják v
rozbouřeném moři
vede mě, i když
nevím kam
díky němu
i přes slzy vždy
najdu nějakou cestu
někam se dostanu
i když je to jen do
práce a z práce
IV.
všechno přestává
dávat smysl
být tady
snažit se o něco
prostě proč
jen ta moje
kolegiální stránka se drží
sice brečí
křičí na zemi v
louží zvratků
ale chodí
dře
a k tomu se usmívá
nahodila masku
našla v sobě
vnitřního workoholika
až TO ztratí
teprve to bude v
„hajzlu“
V.
před směnou pláču
zajímalo by mě
kolik člověk
obsahuje slz
kdy budu já na dně
myslela jsem
že našla jsem ho
byl to však jen
konec štěstí
začátek konce
mého pádu
začínám si myslet
že nikdy nedojdou
že je to akorát
výmysl autorů
tvůrce románů
dávají nám
naději...
ať si ji strčí
někam
VI.
nejradši mám
„Soustřeď se na
to pozitivní.“
plus to mrknutí
co to je doprdele za
radu?!
co to vůbec znamená
pro každého je to
něco jiného
a každou chvíli se
to mění
