Poslední dobou toho bylo moc

když slova nemají smysl
když nemají vůni a chuť
v té chvíli víme
že jsme na úplném konci
bez nadějí a snů
bez možnosti návratu
už ani nemluvím
radši mlčím
mysl v mlžném oparu
oči pod závojem slz
noc, co nikdy nekončí
přes světlo dne
se tma vrací
úsměv snad bolest schová
ale oči všechno prozradí
opět se ztrácím v temnotě
v rozsáhlém nekonečném lese
odkud cesta ven nevede

ve dnech
jako je dnes
když vidím hvězdy blednout
slunce vycházet
kdy slzy skrápí můj polštář
člověk se nemůže cítit víc sám
srdce drcené v dlani
bolestí kosti praskají
staré rány se otvírají
vzpomínky a myšlenky nedají spát
proto mohu za oknem vidět to jediné
krušné svítání
žádné sny ani odpočinek
všechno mě bolí
nemohu se zastavit
zmizela by síla
na hladinu už bych nevyplula
dopadla bych jako velryba

už nezbyla slova
duše odešla
slz se nedostává
krev odtekla
srdce přestalo bít
tak já odcházím
už to není jak zachránit