Hovory s papírovým důvěrníkem

sama mezi všemi
slyším hlasy
vnímám slova
nevím, co znamenají
vím
že mám okolo lidi
co mě mají rádi
ale přesto tu sedím sama
uprostřed noci na balkoně
a svoje slova
můžu svěřit jedině papíru
nikoho jiného nebudu rušit
svými planými řečmi
tolik znám lidí
a stejně se bojím věřit i jedinému z nich
nemám nikoho, nemám nic
kam se pro pomoc obrátit
sama na rozbouřeném moři
v chatrné bárce
napospas živlům
bez jediného rádce
bez majáku někde v dálce
vždy, když přechází vlna
loďka pod vodou je
moje mysl na hraně tancuje
vynořím se ještě
nevynořím
copak na tom záleží
sirény tak krásně volají
celou volbu mi ztěžují
moc toho nemám
co by mě nad vodou drželo
můžu se spolehnout jen na pár věcí
tvůj pokřivený úsměv
je jednou z nich
tvoje tichá existence
tvoje hry
neschopnost si zvyknout
že lidi jsou idioti
moje potřeba ti lhát
i o naprosto bezvýznamných věcech
já přece jsem v pohodě
ne nemám panickou ataku
ne nevidím tě dvakrát

Dosebezahledění

nevím
co chci říct
ale vím
co bych měla
mám strach
nechci nic
jen sedět na balkoně v noci
hledět na měsíc v oparu
psát básně
poslouchat hudbu
nic víc neřešit

mezitím
mozek plný myšlenek
hlava plná starostí
čas na rozmyšlenou ubývá
moje víra v dobro se vytrácí
cítím jak život se krátí
v závislosti na stínech
co stíní moje srdce
nevidím dobro
budoucnost
nevidím nic
jsem slepá bolestí
každý nádech je utrpení
oči plné slzí
zažívám životní krizi
všechno všude
rychle šedne
pokrývá černý písek
kde ten se tady bere?
to bude moje duše
rozdupl jsi ji podpatkem

jen když tě vidím
dech se zrychlí
pohled zamlží
svět se zdá červy prolezlý
pod povrchem totálně prohnilý
houpe se pod nohama
mohla bych se přetrhnout
stejně to nestačí
což mě mrzí
dávám do toho srdce, duši
a ani to nestačí
radši mě zničí
do rakve zavře
než aby si uvědomil
že tady je něco špatně

Ozvěny minulosti

srdce schované
ztracené
v minulosti zabetonované
nemohu spát
když zavřu oči
vidím tvou tvář
stále se usmívá
ne přímo
jen očima
tak jak to umí jen on
když spím
vídám tě ve svých snech
nikdy nejsi centrem
ale pokaždé tě potkám

mám o tebe strach
neviděla jsem tě věky
všichni mi říkají abych zapomněla
ale já nemohu
ne po tom
co jsem konečně našla tebe
někoho komu věřím
i když to tak možná nevypadá

nemohu se vzdát
po tom, co vím
že jsem tě začala milovat
vím, že o to nestojíš
jinak by ses zachoval jinak
nejsem blbá
ale nemohu si pomoct
jsi součástí mé práce
každého mého rozhodnutí
i když vím
že tě o Vánocích neuvidím
pod naším stromem máš dárek
vím jsem praštěná
naivní
mám plno chyb
ale nikdy si nenechám vzít naději
možná se to změní
ale zatím mé srdce obestírá jen strach
strach o tebe

Nymfa v lese věcí

ty zářící oči
nenalíčené a přeci tvoje
provází mě mým dnem
vždy se těším
jestli se vynoříš za regálem
neznám ani tvoje jméno
a už o tobě píši básně
třeba mi jednou bude známo
tvé jistě krásně zvučné jméno
přijdeš ke mně a řekneš ho
nebo já se přestanu bát
že o tebe přijdu a zeptám se
to se taky klidně může stát
a pak už mi zůstane
jen představa mojí tajné Venuše
tvé mně drahé jméno je...

Prostě ten obraz

 

Lidi se ptají

pořád musím mít někoho ráda

PROBOHA PROČ?

je zábavné
jak každý chce abych to řešila

PROBOHA PROČ?

pořád pozvi ho někam
třeba z toho něco bude

PROBOHA PROČ?

já nechci aby z toho něco bylo
jen mám ráda
mít někoho ráda

PROBOHA PROČ?

nechci se vodit za ruce
nechci jít na kávu
nechci slyšet
jak mě má někdo rád zpátky

PROBOHA PROČ?

je jednodušší mít někoho rád zdálky
nenápadně mu pomáhat
dělat lepší den
nemusíme spolu ani mluvit

PROBOHA PROČ?

nic po mně nechce
nic mě nesvazuje
nezatahuje do něčeho
co nechci

PROBOHA PROČ?
TAK PROBOHA PROTO!

ale možná prostě mám jen strach
strach z intimity
nebo kdo ví
nebo je to právě to
jak se k sobě mají lidi chovat
že se do sebe
tak trochu zamilují
ale vlastně spolu nejsou

Srážka s introvertem

tvoje oči mluví
i když ty ne
je zvláštní jak si odporujete
ty a tvoje oči
ještě, že oči jsou oknem do duše
jinak už by dávno nebylo co říct
přesto si schovám tvé oči
v poličkách své mysli

Rozeznána v davu

vůbec nevnímáme
kolik lásky dostáváme
kolik lidí nás má rádo
kolik toho o nás vědí

šla jsem na sraz
pozdravil mě dav
na stole můj oblíbený drink
čekalo mě skupinové objetí
měla jsem slzy v očích
mám je i teď
jen si na to vzpomenu
že pro někoho něco znamenám
je mou největší odměnou
hnací silou
kruh světla
v dobách temna

Moje múza

ty oči barvy deště
sledují mě celé dny
doprovází i moje sny
potkáváme se na každé cestě
v jakýkoliv čas
jsi moje múza
života míza
už se těším až budeš zase jednou má
tolik mi toho vždy dáš
i když toho moc nemáš
jen představu
ale přesto jsi
moje víla, princezna
jedinečná dáma
moje porcelánová panenka

Každý den trochu lásky

ráda dávám lásku
volám svoje kolegyně lásko či zlato
ne jen proto
že jména jsou pro mě záhadou
ale že kypím dobrou náladou
srdíčka kreslím na krabice
bez určité představy tváře
pak se směji
když lidé hádají
kdo to může mít na svědomí
fialová se stala mým symbolem
lásky darem
baví mě
chystat malá překvapení
drobnosti
co ani peníze nestojí
ale někomu ten den lepší udělají
občas bonbon
někdy vzkaz
většinou čistý kávovar
ale i slova nic nestojí
a jak mocná jsou
uvědomit si
že nás někdo vidí
je opravdu velkým darem
natož to
že nás ocení