Prostě ten obraz

 

Lidi se ptají

pořád musím mít někoho ráda

PROBOHA PROČ?

je zábavné
jak každý chce abych to řešila

PROBOHA PROČ?

pořád pozvi ho někam
třeba z toho něco bude

PROBOHA PROČ?

já nechci aby z toho něco bylo
jen mám ráda
mít někoho ráda

PROBOHA PROČ?

nechci se vodit za ruce
nechci jít na kávu
nechci slyšet
jak mě má někdo rád zpátky

PROBOHA PROČ?

je jednodušší mít někoho rád zdálky
nenápadně mu pomáhat
dělat lepší den
nemusíme spolu ani mluvit

PROBOHA PROČ?

nic po mně nechce
nic mě nesvazuje
nezatahuje do něčeho
co nechci

PROBOHA PROČ?
TAK PROBOHA PROTO!

ale možná prostě mám jen strach
strach z intimity
nebo kdo ví
nebo je to právě to
jak se k sobě mají lidi chovat
že se do sebe
tak trochu zamilují
ale vlastně spolu nejsou

Srážka s introvertem

tvoje oči mluví
i když ty ne
je zvláštní jak si odporujete
ty a tvoje oči
ještě, že oči jsou oknem do duše
jinak už by dávno nebylo co říct
přesto si schovám tvé oči
v poličkách své mysli

Rozeznána v davu

vůbec nevnímáme
kolik lásky dostáváme
kolik lidí nás má rádo
kolik toho o nás vědí

šla jsem na sraz
pozdravil mě dav
na stole můj oblíbený drink
čekalo mě skupinové objetí
měla jsem slzy v očích
mám je i teď
jen si na to vzpomenu
že pro někoho něco znamenám
je mou největší odměnou
hnací silou
kruh světla
v dobách temna

Moje múza

ty oči barvy deště
sledují mě celé dny
doprovází i moje sny
potkáváme se na každé cestě
v jakýkoliv čas
jsi moje múza
života míza
už se těším až budeš zase jednou má
tolik mi toho vždy dáš
i když toho moc nemáš
jen představu
ale přesto jsi
moje víla, princezna
jedinečná dáma
moje porcelánová panenka

Každý den trochu lásky

ráda dávám lásku
volám svoje kolegyně lásko či zlato
ne jen proto
že jména jsou pro mě záhadou
ale že kypím dobrou náladou
srdíčka kreslím na krabice
bez určité představy tváře
pak se směji
když lidé hádají
kdo to může mít na svědomí
fialová se stala mým symbolem
lásky darem
baví mě
chystat malá překvapení
drobnosti
co ani peníze nestojí
ale někomu ten den lepší udělají
občas bonbon
někdy vzkaz
většinou čistý kávovar
ale i slova nic nestojí
a jak mocná jsou
uvědomit si
že nás někdo vidí
je opravdu velkým darem
natož to
že nás ocení

Básník versus realita

bojím se venku
luky, lesy, řeky, strže
na papíře znějí krásně
skutečnost je však jiná
o dost méně poetická
drahé vstupné
všude lidi
každý kousek oplotili
zákazem vstupu ověnčili
krásu za vysoké zdi schovali

Já a Ty

každý den
když se zešeří
vyhlížím z okna tvůj krok jemný
až se na cestě
k mému domu zjeví
zavlají zrzavé vlasy
sestoupila snad na Zem
bohyně krásy?
zelené oči češou můj trávník
když tvoje nožka hledá cestu v ní
do mechu se boří tvůj kotník
ten pohled je tak lascivní
až zrak k podlaze klopím
láskou zmožený
krásou tvou zcela oslepený

zase nesvítí hvězdy
povzdechla si víla
když vyšla z jezera
voda stékala z jejích boků
vlasy se leskly
ve svitu úplňku
rty barvy lesních jahod
pod jejím krokem
se nehlo ani trávy stéblo

Mámení tenat

svůj strach skrývám
vůbec nevím, proč to dělám...
z čeho vůbec strach mám?
motáš se okolo
pleteš mi hlavu
já uhýbám
do toho i toho směru
prostě mě nech pracovat
radost šéfům dělat
neztrpčuj mi život
akorát se mi směješ
problémy tropíš
přátelství bortíš
jen pro své mrzké pobavení
vybral sis mě
slabí řetězu článek
já se však nedám
nakonec budeš brečet sám

Vrtkavé umění

slova plynou jako řeka
při vzpomínce na tebe
nemluvím jen za sebe
úsměv
za který by se platit mělo
nám sílu dodalo
ráno zase vstát
na cestu se dát
koníčkům se věnovat

básně psát
kritikům je dát
knihu jednou vydat
v knihkupectví se podepisovat
svůj sen nevzdat

proudem se unášet nechat

malovat obrazy
i když se občas nepovedly
hlavně, že nám malba dala
ten pocit uměleckého blaha
i když občas jen za postelí leží
náhoda je tam dala
o dílo krásy nás okradla