Skleněná bolest

ve chvílích jako tahle
když je čas se nadechnout
a srdce tak zběsile nebije
je čas vytáhnout ty střepy
ty bolestivé urážky
ta slova
co prý nikomu neublíží
která se mění ve střepy
vytahuji je ze svého
srdce, rukou, nohou, duše
každý střep
každý pitomý kousek skla
má svůj význam

někdy hloupost
ta končí v noze
"je pomalá"
"měli jsme jít do Lidlu"

ale pak jsou tu ty, co drtí
"vidíš, když se budeš špatně učit, skončíš takhle"
"nesnaž se, stejně to nedokážeš"
srdce není ani vidět
stává se z něj skleník
už ani žádný cit v něm není