Když je to hodně zlé...

drnčí mi kosti
chrastí o sebe
třas rozechvívá moje tělo i duši
dech se nekontrolovatelně zrychluje
touha se hrne po těle
ale já vím
že nesmím
nemůžu
ale jak bych chtěla...

vím
kde jsou schované
jsou až nahoře
spoléhám na svou vrozenou lenost
hledím na štokrle
štokrle hledí na mě
já i ono víme
že se to nesmí
jsou schované z nějakého důvodu
aby mě chránily
ale já bych tak chtěla...

úzkost drtí moje srdce
na balkoně je zima
snažím se oblbnout svoje tělo
netřesu se proto
že to tak moc chci
jen je mi prostě zima
už mám promodralé prsty

ještě chvilku stojím
prsty drtím zábradlí
oči upírám na budovu na horizontu
na tu
co mě drží pohromadě
už je to pár let
a pak ještě kousek za ní vlevo
tam někde je moje duševní srdce
vybavuji si jeho tvář
zavírám oči
podvědomě slyším jeho hlas
jako by stál vedle mě
třas jako kouzlem zmizí
dech se zkrátí
bouře v mé duši utichá

zmrzlá na kost
do postele ulehám
s myšlenkou
že mi možná zachránil život
už zase
a nejspíš se to nikdy nedozví
se slzami v očích
ale s klidnou duší
usínám