Poslední dobou

nijak nic nedává smysl
svět ztratil barvy
vše zakryl stín
no jo
přišel podzim
vše se kazí
staré způsoby se navrací
minulost se lepí na paty
jak se zbavit niterní temnoty?
už ani představa
milovaného člověka
neutiší vnitřní bouři
nezažene rozpínající se temnotu
která začíná dusit
moji duši

Na čem skutečně záleží

úzký pas, svaly
klidně můžou být symbolem krásy
ale některým
místo na vzhledu
záleží na osobnosti
Instagram plný fotek můžeš mít
ale když jiné lidi nechceš pochopit
to je teprv kámen úrazu
planá slova a sliby
člověka taky nikdy daleko nedostaly
za to pracovitost a naslouchání
nebo trocha porozumění
jen to slyším
kolena se mi třesou
kdyby na tom
lidé pracovali
kde bychom už jako lidstvo dneska byli
proč by mělo záležet na povrchních věcech
když i úsměv
nebo občas i pohled milovaných očí
někomu prostě stačí

Jednou tak, podruhé jinak

všechna slova
co bych ti chtěla říct
vždy se mi v krku zastaví
nevím, co bys na to řekl
na to ani slova nestačí
citu málo
slova dochází
jen ta vzpomínka na tebe mi zůstane
že už nikdy nebudu věřit básnikom

proč bych měla mlčet
neříkat slova
mlčet
myšlenky své schovat
i kdybych nakrásně ústa otevřela
nikdo by neslyšel
každý poslouchá jen sebe
svoje slova a své myšlenky
vyschlá srdce
ztracené duše

Poslední ohlédnutí do minulosti

slova
co jsi mi řekl
bolí víc než vše
co si sama mohu způsobit
ty bodno-řezné rány
které jsi mi zasadil
do kterých teď sypeš sůl
co to dá
třesu se pod tvým pohledem
což tě rozčiluje ještě víc
čím víc mi ubližuješ
tím víc mám strach
a tak pořád dokola
kdo se asi poučí první
něž toho druhého nadobro ztratí

Už zase jsem se zakoukala, kam bych neměla...

 

Óda na kašel

Byl to jen sen

děsí mě sny
pořád mě někdo loví
chytá za ruce
trhá šaty
zanechává modřiny na památku
usínám pozdě
budím se brzy
bez dechu
propocená na kost
vyděšená k smrti
přerývavě dýchám
mám pocit
že umírám
už zase jsem běžela lesem

všude rostlo ostružiní
trny se zarývaly hluboko
já bosá
on pevné boty
kdo asi vyhraje
slyším jeho dech
dupot nohou se přibližuje
do ruky se mi nehty zaryjí
hra je u konce
narazí mne na strom
klesám k zemi
s vyraženým dechem

kousla jsem se do jazyka
v puse krev
křičí na mě
chce
ať se na něj podívám
zavrtím odevzdaně hlavou
začnou na mě dopadat rány
jeho hněv je strašný
nadává mi
všechno mi vyčítá
i to
co se teď děje
prý mě miloval
při těch slovech mi vyrazí zub
tomu říkám láska
kdysi jsem se bránila
omlouvala ho
snažila se ho zachránit
v určitou dobu
jsme byli jedno
pak se ale ztratil v temnotě
nemohla jsem ho najít
hledala
ale skoro samu sebe ztratila
zlomená toulala se životem
po letech jsem našla štěstí
nakonec i novou lásku
naučila se znovu důvěřovat
a teď tady umřu
uprostřed lesa
rukou muže
co mě dřív miloval
v době
kdy jsem nevěřila
že je to možné
v bolesti zavřu oči
když je otevřu
nejsou nade mnou stromy
ale strop
ležím v posteli
byl to jen sen
jen sen
ve kterém jsem zemřela
všechno ztratila
klepu se
pláču
kvůli čemu
byl to jen sen

Noční hlody

oči se mi zavírají
jen stěží se držím na nohou
jsou čtyři ráno
za chvilku vstávám
jdu do práce
asi to vzdám
dneska nespím
už to bude čtvrtý den
kdo ví z kolika
vyčerpaná
přesto vzhůru
bojuji proti vnitřnímu démonu
vrací se z temnoty
nechce mě nechat jít
i když jsem se dotkla světla
tak zněl úkol
už bylo moje
táhne mě však zpátky
nehledí na mé protesty
hra "jsem OK"
začíná tedy nanovo
protichůdné dny a noci
samé úsměvy
když je světlo
pláč v noci
na veřejnosti výbuchy energie
hned za zavřenými dveřmi krešnout
přesto neusnout
oči na aspoň pár minut zavřít
pokud vůbec
obklopená lidmi
přesto neviděna
nejíst přes den
přejídat se v noci
pít hodně vody
aby bylo na slzy
do svítání zírat do mobilu
dopaminem se oblbovat
pak na nedostatek spánku si stěžovat
člověk při svítání oči zavře
samé noční můry
to se opakuje celý den
ať už je světlo
nebo tma
ohlušující křik
přehlcení
nedocenění
vidět tě
ale zprocesovat
co to znamená
nezvládat
čím dál otupělejší se stávat
ztrácet sama sebe
kdo ví
kdo tentokrát vyhraje
když temnota mě opět dolů stahuje

Poslední dobou toho bylo moc

když slova nemají smysl
když nemají vůni a chuť
v té chvíli víme
že jsme na úplném konci
bez nadějí a snů
bez možnosti návratu
už ani nemluvím
radši mlčím
mysl v mlžném oparu
oči pod závojem slz
noc, co nikdy nekončí
přes světlo dne
se tma vrací
úsměv snad bolest schová
ale oči všechno prozradí
opět se ztrácím v temnotě
v rozsáhlém nekonečném lese
odkud cesta ven nevede

ve dnech
jako je dnes
když vidím hvězdy blednout
slunce vycházet
kdy slzy skrápí můj polštář
člověk se nemůže cítit víc sám
srdce drcené v dlani
bolestí kosti praskají
staré rány se otvírají
vzpomínky a myšlenky nedají spát
proto mohu za oknem vidět to jediné
krušné svítání
žádné sny ani odpočinek
všechno mě bolí
nemohu se zastavit
zmizela by síla
na hladinu už bych nevyplula
dopadla bych jako velryba

už nezbyla slova
duše odešla
slz se nedostává
krev odtekla
srdce přestalo bít
tak já odcházím
už to není jak zachránit

Měla bych se uklidnit

cesty mé mysli
mě poslední dobou
zavádějí do těch horších čtvrtí
kde se vynořují staré křivdy
bojují gangy
do kanálů teče krev
slunce nesvítí několik let
nedávno hlásily vraždu
ale mohla to být i sebevražda
další sen to zase nezvládl
nejhůř jsou na tom však koníčky
žijí jako bezdomovci pod těmi nejhoršími mosty
není čas, chuť, energie
aspoň, že mi zůstalo to psaní
každý den je sice utrpení
ale písmena existují pro vyjádření duše