Učím se žít osamělý život

občas i lidé
co jako tvrdé skály vyhlížejí
silou úsměvu zářivky praskají
se před očima rozdrolit mohou
střepy úsměvu drtit podrážkou

a tak tu jsem
nemohu zavřít oči
stěny na mě útočí
spánek nepřichází
je to jako prokletí
pro někoho temná noc
pro mě poledne
každý spí
jen já na nohou
bojuji s nepřáteli
táhnoucími se mojí hlavou

občas mám sen
že se někdo objeví
pomocnou ruku podá
možná monstra zažene
je to však jen zbožné přání
vhodné tak leda k pousmání

stejně jsme nakonec na všechno sami
nuceni být silní
najít cestu
i když v ni nevěříme
v černočerné tmě stejně nic nevidíme

ale když je pět ráno
krvavé myšlenky okupují mysl
a slzy usychají na mých lících
stále doufám
v tu jednu osobu
co se ozve

ano, vím
jsem naivní